PPŠ-41
Masově vyráběný sovětský samopal s bubnovým zásobníkem — symbol Rudé armády.
Specifikace
| Země původu | Sovětský svaz |
|---|---|
| Zavedení | 1941 |
| Náboj | 7,62 × 25 mm Tokarev |
| Kadence | ~900 ran/min |
| Kapacita | 71 (buben) / 35 (rovný) |
Popis
PPŠ-41 byl vyvinut jako pokračovatel starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940 konstruktérem G. S. Špaginem, který odstranil nedostatky předchozích modelů. Oproti svému předchůdci byl přesnější, jednodušší a méně náročný na výrobu, což umožnilo jeho masovou produkci během druhé světové války. Do výzbroje Rudé armády byl přijat v roce 1941, přičemž rozsáhlá výroba začala v roce 1942 a do roku 1947 bylo vyrobeno přes 5 milionů kusů, převážně v Sovětském svazu, s menším podílem výroby v Íránu.
Konstrukce PPŠ-41 byla zcela odlišná od předchozích modelů, i když vzhledově podobná. Zbraň měla masivní neuzamčený závěr s pojistkou na napínací páce, přepínač střelby před jazýčkem spouště a původně stavitelné klapkové hledí až na 1000 metrů, později nahrazené jednodušším překlápěcím hledím pro 100 a 200 metrů. Používala výkonný náboj 7,62 × 25 mm Tokarev, který měl značnou průraznost a dopadovou energii nejméně 750 J. Zbraň byla vybavena bubnovým zásobníkem na 71 nábojů nebo segmentovým na 35 nábojů, přičemž segmentový zásobník byl spolehlivější a lehčí. Výroba probíhala i v civilních závodech a zbraň byla známá nenáročnou údržbou a vysokou kadencí 900–1000 ran za minutu.
Bojové nasazení a služba
PPŠ-41 se stal jednou z nejproslulejších zbraní druhé světové války a byl široce používán v Rudé armádě i v armádách zemí Varšavské smlouvy a rozvojových státech dlouho po válce. Byl oblíbenou kořistí německých vojáků, kteří jej zavedli do výzbroje jako MP 717(r) nebo po úpravě na náboj 9 mm Luger jako MP 41(r).
Po válce sloužil v celé řadě armád včetně československé, kde byl vyřazen až na přelomu 50. a 60. let. Licenčně se vyráběl v Číně a ve Vietnamu, kde na jeho základě vznikl samopal K-50. Typický design PPŠ-41 se stal symbolem vojáků Rudé armády a dodnes je k vidění na mnoha pomnících a obrazech v zemích bývalého východního bloku.
Zajímavosti
- PPŠ-41 měl původně stavitelné klapkové hledí až na 1000 metrů, což bylo výrazně více, než činil reálný dostřel mířené palby.
- První série samopalů využívaly hlavně ze starých pušek Mosin-Nagant 1891, které byly rozřezány napůl.
- Bubnový zásobník měl kapacitu 71 nábojů, ale byl nespolehlivý a těžký, proto byl později nahrazen segmentovým zásobníkem na 35 nábojů.
- Zbraň měla tvrdě chromovaný vývrt hlavně, což omezovalo erozi a korozi při používání nábojů se zápalkami na bázi třaskavé rtuti.
- PPŠ-41 měl ohromující kadenci 900 až 1000 ran za minutu.
Významné nasazení
Východní fronta
Stalingrad
Uživatelé
Sovětský svaz
Časté otázky
Jaký náboj používal samopal PPŠ-41?
Samopal PPŠ-41 používal pistolový náboj 7,62 × 25 mm Tokarev.
Jaká byla kapacita zásobníku PPŠ-41?
PPŠ-41 používal bubnový zásobník na 71 nábojů nebo segmentový zásobník na 35 nábojů.
Jaká byla kadence střelby u PPŠ-41?
Kadence PPŠ-41 byla 900 až 1000 ran za minutu.
Kde všude byl PPŠ-41 vyráběn?
Většina PPŠ-41 byla vyrobena v sovětských zbrojních závodech, asi 10 000 kusů vzniklo v íránské zbrojovce v Teheránu.