Používáme cookies pro anonymní měření návštěvnosti (Google Analytics). Analytiku spustíme jen s tvým souhlasem. Více v právních informacích.
99 bizarních, morbidních a absurdních faktů, které se do učebnic nevešly. Každý ozdrojovaný — nic si nevymýšlíme, realita je dost šílená sama o sobě.
Žádný fakt neodpovídá filtru.
Řecký oheň hořel i ve styku s vodou a nedal se uhasit vodou, protože ta mu jen dodávala na intenzitě. Podle dobových svědectví bylo možné ho uhasit jen octem nebo močí, což z něj dělalo zbraň s neuvěřitelně morbidní efektivitou na bojišti i v obléhání.
Při dobývání městských hradeb se používala příruční verze řeckého ohně nazývaná cheirosifón, která připomínala moderní plamenomety. Tato bizarní zbraň dokázala vystřelovat zápalnou směs, což bylo v té době naprosto revoluční a děsivé.
Výroba řeckého ohně byla přísně střežené státní tajemství Byzantské říše. Císař Konstantin VII. dokonce nařídil vytesat do oltáře v chrámu kletbu na toho, kdo by se odvážil předat recept cizozemcům, což ukazuje, jak neuvěřitelně vážně byla tato zbraň chráněna.
Po porážce byl Marcus Licinius Crassus zajat a popraven. Podle legendy mu nalili do krku roztavené zlato, aby mu vysmáli jeho proslulou chamtivost. Tento morbidní způsob smrti se stal symbolem jeho osudu po katastrofální bitvě.
Po smrti byla hlava Crassova syna Publia nabodnuta na oštěp a parthští vojáci s ní projížděli kolem skleslých Římanů. Plútarchos uvádí, že tato useknutá hlava byla použita jako rekvizita v divadelní hře Bakchantky od Eurípida, která byla uvedena na banketu před králem Oródem.
Parthové použili tisíc nákladních velbloudů k doplnění zásob šípů svých jízdních lučištníků. Díky tomu mohli Římany ostřelovat prakticky bez přerušení, což vedlo k postupnému vyčerpání římské armády a těžkým ztrátám.
Po bitvě u Auscula (279 př. n. l.) Pyrrhos poznamenal: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni“. I když Římané utrpěli dvakrát větší ztráty, mohli snadno doplnit své řady, zatímco Pyrrhos ztratil většinu svých velitelů a elitní jednotky, což nakonec vedlo k jeho stažení na Sicílii.
Britové sice obsadili bostonský poloostrov po třech útocích, ale utrpěli mnohem vyšší ztráty než Američané, včetně mnoha důstojníků. Tato krvavá cena donutila Brity k opatrnější taktice, což politicky posílilo podporu americké nezávislosti.
Osmané po 33 dnech obléhání pevnost dobyli, ale utrpěli obrovské ztráty a během obléhání zemřel i sultán Sulejman. Toto krvavé vítězství zpozdilo útok na Vídeň a zastavilo osmanskou expanzi v Evropě.
Hannibal převedl přes Alpy armádu včetně 37 válečných slonů, což bylo extrémně neobvyklé a nebezpečné. Sloni měli spíše psychologický účinek na nepřítele, ale většina z nich během pochodu zemřela. Přechod Alp si vyžádal více než 20 000 mrtvých z řad vojáků kvůli lavinám, hladu, mrazu a bojům s místními kmeny.
Při nebezpečném tažení přes Alpy Hannibal poslal zpět do Kartága svoji ženu Imilke a jejich syna, které už pravděpodobně nikdy více nespatřil. Jeho vojsko cestovalo bez zásobování, v zimě a v nehostinném terénu, což bylo pro tehdejší dobu neuvěřitelně riskantní.
Během pochodu přes bažiny a náročné podmínky v Itálii Hannibal podlehl neléčené infekci a nedostatku spánku, což mělo za následek oslepnutí na pravé oko. Přesto pokračoval ve vedení armády a dosáhl několika drtivých vítězství nad Římany.
Římané zkrátili odstupy mezi legiemi a manipuly a rozmístili své vojsko do 36 řad, čímž rezignovali na klasické manipulové rozestavení. Celé vojsko se tak změnilo v jakousi obrovskou falangu, která se v boji ukázala jako neschopná manévrování. Jejich cílem bylo rychle prolomit nepřátelské linie, což se jim však stalo osudným.
Po dvacetihodinovém boji nechal Hannibal své muže posbírat všechny zlaté šperky z těl padlých římských vojáků. Více než 200 těchto šperků poslal jako důkaz svého vítězství do Kartága, kde byly vysypány před senátem a odhadnuty na „tři a půl míry“. Zlatý prsten byl symbolem příslušnosti k vyšším vrstvám římské společnosti.
Po bitvě u Kann bylo podle Livia usmrceno 48 000 římských vojáků včetně konzula Paulla, dalších asi 10 000 padlo do zajetí. Z celkového počtu asi 80 000 mužů se mohlo zachránit až 20 000, což znamenalo totální katastrofu. Mezi padlými bylo i 29 z 48 vojenských tribunů a asi 80 senátorů z tehdejších 300.
Francouzská armáda byla sevřená v úzkém prostoru mezi dvěma lesy, což způsobilo, že se rytíři nemohli rozvinout do šířky a nahromadili se do hloubky. V chaosu boje a zmateném chování davu docházelo k ušlapání mnoha vlastních vojáků, protože se masa rytířů soustředila na malý počet anglických šlechticů a lučištníků, které chtěli zajmout pro výkupné.
Po úspěšném výpadu pána nedalekého hradu Agincourt na anglické ležení nařídil Jindřich V. svým mužům pobít téměř všechny zajatce, které měli pro výkupné. Ušetřeni byli pouze nejvýše postavení zajatci, což ukazuje krutost a pragmatismus anglického krále v bitvě.
Novodobé výzkumy ukazují, že anglický dlouhý luk neměl v bitvě tak velký význam, jak se často uvádí, protože šípy nedokázaly prorazit kvalitní brnění francouzských rytířů. Hlavními faktory vítězství byla rozbředlá půda, která znevýhodnila těžkou jízdu, a úzký terén, který způsobil zmatení a ušlapání ve francouzských řadách.
V roce 1346 Mongolové během obléhání Kaffy katapultovali přes hradby města mrtvá těla svých vojáků infikovaných morem. Toto je první známé použití biologických zbraní v historii. Křesťané uvnitř města nemohli uniknout a byli nuceni mrtvoly vhazovat do moře.
Mongolská armáda přivezla s sebou morové onemocnění, které ji rychle decimovalo. V roce 1343 při útoku na Kaffu zahynulo 15 tisíc Mongolů, což vedlo k dočasnému stažení jejich vojsk. Mor je tak oslaboval natolik, že Džanibeg musel vymyslet biologickou taktiku.
Janované prchající z Kaffy do Janova přepravili mor na lodích přes Středozemní moře. Nákaza se během roku 1348 rozšířila z přístavu v sicilské Messině do dalších velkých měst Středomoří a postupně po celé Evropě a severní Africe. Tak začala Černá smrt, která změnila dějiny.
Rusko-japonská válka ukázala, že útok pěchoty na pevně zakopané postavení nepřítele znamená masakr. Přesto se mocnosti té doby nepoučily a stejný krvavý scénář se opakoval ve velkém během první světové války. Pěchota byla vystavena palebné převaze kulometů a ostnatého drátu, což vedlo k obrovským ztrátám.
V zákopové válce se frontová linie často posouvala o pouhé metry během celých týdnů bojů. Tento minimální posun byl vykoupen obrovskými ztrátami na lidských životech a materiálu. Boje měly charakter opotřebovacích bitev, kde rozhodovaly zásoby munice a počet vojáků.
Po zastavení postupu armád se obě strany zakopaly a vytvářely další zákopy při pokusech o obchvat. Nedostatek mobility umožnil obráncům budovat stále pevnější obranné linie, které útočníci mohli prorazit jen s obrovskými ztrátami nebo vůbec ne. Výsledkem byla statická válka s pásy zákopů táhnoucími se stovky kilometrů.
Na rozdíl od většiny chřipkových epidemií měla španělská chřipka neobvykle vysokou úmrtnost mezi mladými dospělými ve věku 20 až 40 let. Virus vyvolal tzv. cytokinovou bouři, která ničila silnější imunitní systém právě u mladých lidí, zatímco starší a nemocní byli méně ohroženi.
28. září 1918 se ve Filadelfii konal slavnostní průvod na podporu válečných dluhopisů, kterého se zúčastnilo mnoho lidí. Následně zemřelo 12 000 účastníků kvůli masivní nákaze, kterou tato akce způsobila, a pandemie se rychle rozšířila.
Španělská chřipka nebyla původem ve Španělsku, ale epidemie dostala toto jméno, protože válečné státy cenzurovaly zprávy o nemoci. Španělsko bylo neutrální a mohlo o chorobě volně informovat, což vytvořilo mylný dojem, že je nejvíce zasaženo.
Francouzská Velká armáda čítala na začátku tažení až 675 000 mužů, ale po katastrofálním ústupu z Ruska se jich vrátilo nanejvýš 70 000. Bojeschopných zůstalo méně než 10 000, zbytek byli zubožené bytosti zničené hladem, mrazem a tyfem.
Z celých 675 000 mužů bylo jen asi 150 000 rodilých Francouzů, zbytek tvořily jednotky vazalských států – Němci, Poláci, Rakušané, Italové, Prusové, Švýcaři, Dánové, Norové, Portugalci a Chorvati. Například jeden sbor tvořila celá saská armáda.
Bitva u Borodina 7. září 1812 byla nejkrvavější bitvou celého tažení, při níž padl i ruský generál Bagration. Na konci dne Francouzi ustoupili, ale Rusové druhý den také opustili pozice kvůli masivním ztrátám a nedostatku posil. Obě strany si pak přisvojily vítězství.
Orhan, osmanský princ a účastník obrany Konstantinopole, se po pádu města pokusil uniknout v převleku za řeckého mnicha. Jeho plán však nevyšel a byl zajat a popraven. Tohle je docela morbidní konec pro prince, který se snažil přežít v cizím městě.
Janovský kapitán Giustiniani, který vedl 700 žoldnéřů na obranu Konstantinopole, byl raněn během obléhání. I když ho jeho muži stihli odvézt na galéře, v červnu zemřel na následky zranění, pravděpodobně na sněť. Jeho ztráta výrazně demoralizovala obránce města.
Byzantský císař nechal postavit další hradby okolo moře, aby posílil obranu Konstantinopole. Ironií osudu však Turci tyto nové hradby zbourali, když se jim podařilo proniknout do města. Absurdní taktika obránců tak nakonec nepomohla zastavit osmanský útok.
Vlad III. Dracula byl proslulý svou krutostí a jeho oblíbeným způsobem zabíjení bylo pomalé a bolestivé narážení na kůl. Touto metodou usmrtil válečné zajatce, politické oponenty i zločince, což mu vyneslo přezdívku Naražeč.
Když turecké poselstvo odmítlo smeknout turbany, Vlad jim nařídil turbany přibít na hlavu hřeby, přestože věděl, že islám to zakazuje. Tento krutý akt měl demonstrovat jeho neústupnost vůči Osmanům.
Vlad údajně svolal všechny chudáky na velkou hostinu na svůj hrad a všechny je pak upálil. Tvrdil, že tím snížil chudobu v zemi a ukončil jejich trápení – opravdu morbidní způsob řešení sociálních problémů.
Když v Babylonii propukla vzpoura vedená Bel-šimanim a Šamaš-eribou, byl zabit satrapa Zopyros. Na Xerxův příkaz byla vzpoura krvavě potlačena a došlo ke zkáze tamních archivů, což svědčí o brutálním zacházení s odpůrci.
Při přípravě výpravy proti Řekům nechal Xerxés přes Hellespont postavit dva mosty, aby mohly jeho obrovské armády přejít na evropskou stranu. Tento monumentální inženýrský počin byl součástí jeho snahy o kolosální stavby a vojenskou dominanci.
Navzdory radám královny Artemisie Xerxés zaútočil na řeckou flotu v nevýhodných podmínkách, protože se nechal zlákat léčkou Themistokla. Výsledkem byla porážka Peršanů v bitvě u Salamíny, která znamenala zásadní obrat ve válce.
Sparťané vyslali do bitvy u Thermopyl pouze 300 hoplítů, protože právě probíhaly slavnosti a olympijské hry, kdy měl být klid zbraní. Přesto museli poslat vojsko, aby nevypadali zbaběle a mohli inspirovat ostatní Řeky. Zbytek řeckých bojovníků tvořili další městští spojenci, dohromady asi 7 000 mužů.
Thermopyly znamenají 'Horké brány' podle horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára. Průsmyk měl být tak úzký, že cesta byla široká jen pro jeden vůz. Moderní výzkum však ukazuje, že místo mohlo být až sto metrů široké, což značně ztěžovalo obranu Leónidova vojska.
Leónidas se rozhodl neopustit Thermopyly a setrval se svou tisícovkou mužů, včetně Thespijských a maloasijských Fókanů, až do konce bitvy. Všichni padli v boji, prodali své životy za cenu zhruba dvaceti tisíc Peršanů, včetně údajné smrti dvou Xerxových bratrů.
Japonští kamikaze piloti měli být novým božským větrem, který spasí Japonsko, ale jejich mise byla lidsky nemožná. Každý úspěch znamenal ztrátu pilota i letadla, což bylo pro Japonsko příliš drahé plýtvání. Přesto byli často vybráni mladí, nezkušení muži, protože obětování mladého života působilo silněji na lidské emoce než smrt starých zkušených vojáků.
Během obrany Okinawy uskutečnili kamikaze 1900 útoků, při kterých potopili 32 lodí a poškodili dalších 368. Tyto útoky si vyžádaly 4907 mrtvých a 4821 zraněných na straně spojenců. Přitom každý útok znamenal jistou smrt pilota, což představovalo extrémní lidskou cenu za relativní vojenský efekt.
Německo na jaře 1945 zřídilo sebevražednou letku Leonidas, která měla zničit pontonové mosty Rudé armády. Během 35 útoků zničili 17 mostů, ale Rusové je během několika hodin obnovili. Velení letku rozpustilo, protože pro vyčerpané Německo byla tato taktika neefektivní a zbytečně krvavá.
Bitva u Verdunu trvala téměř 10 měsíců a padlo při ní na obou stranách zhruba 300 000 vojáků. Kvůli obrovským ztrátám byla bitva přezdívána „verdunský mlýnek na maso“. Krajina byla totálně zničena a dodnes jsou vidět krátery po vybuchlých granátech.
Pevnost Douaumont byla jednou z nejdůkladnějších pevností, ale pět měsíců před bitvou byla téměř bez posádky. Němci ji nepozorovaně obsadili bez odporu. V květnu 1916 došlo v pevnosti k výbuchu muničního skladu, který zabil téměř 700 německých vojáků a pevnost se stala jejich hromadným hrobem.
Od 20. února 1916 začala fungovat zásobovací silnice do Verdunu, nazvaná „svatá cesta“. Denně po ní projíždělo až 3,5 tisíce automobilů, žádné auto nesmělo zastavit a při poruše bylo svrženo do příkopu, aby nezdržovalo zásobování fronty.
Po svatební noci s germánskou dívkou Ildikó byl Attila nalezen mrtvý v kaluži krve. Historikové se přiklánějí k verzi, že se udusil, když mu v noci začala prudce téct krev z nosu, i když existuje i teorie, že ho zabila právě Ildikó ukrytým nožem.
Attilovo tělo bylo údajně uloženo do trojité rakve ze zlata, stříbra a železa, ale místo jeho hrobu je zahaleno tajemstvím. Přes hrob byla prý svedena řeka, otroci, kteří hrob stavěli, byli pobiti a nálezce má odradit varování „Fulgur conditum“ – zakopaný hrom, což znamená, že hrob střeží temná síla.
Po smrti hunských vládců Rugily a Octara nastoupili na trůn Attila a jeho bratr Bleda. Ambice Attilu byly tak velké, že kolem roku 445 zabil vlastního bratra, čímž sjednotil vládu nad Huny do svých rukou.
Po vzpouře Théb Alexandr rychle dobyl město a za trest ho nechal celé zničit kromě chrámů a rodného domu básníka Pindara. Zabitých bylo 6 000 obyvatel, dalších 30 000 prodal do otroctví. Théby přestaly existovat a nikdy se už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu.
Olympias nechala upálit zaživa poslední Filipovu manželku Kleopatru Eurydiké a jejich malou dceru Európu, aby odstranila možné konkurentky v nástupnictví. Tento krutý čin zajistil Alexandrovu neohroženou vládu po smrti jeho otce.
Legenda pravila, že ten, kdo rozváže gordický uzel, bude vládnout Asii. Alexandr se o to pokusil, ale nakonec ztratil trpělivost a uzel prostě rozsekl mečem. Tato absurdní taktika mu symbolicky otevřela cestu k dobytí Perské říše.
Klíčovou bitvou při španělském dobytí Peru byla bitva u Cajamarky, kde španělští conquistadoři pod vedením Franciska Pizarra porazili Inky. Poslední incký odpor byl potlačen až v roce 1572 zničením Novoinckého státu ve Vilcabambě. Tím skončila jedna z největších předkolumbovských říší v Americe.
Město Huari, centrum říše stejného jména, bylo kolem roku 1000 náhle a záhadně opuštěno. Vchody budov byly zablokovány, jako by se obyvatelé chtěli vrátit, ale nikdy se tak nestalo. Příčina zániku je nejasná, možná násilné konflikty mezi skupinami obyvatel.
Během konfliktu s Chile v 19. století španělská armáda vybombardovala nebráněný přístav Valparaíso a zničila více než polovinu chilského nákladního loďstva. Přestože následný útok na peruánský přístav Callao neuspěl, španělské námořnictvo utrpělo značné škody a muselo se stáhnout.
Splašený válečný slon, nad nímž poháněč ztratil kontrolu, mohl vyrazit naprosto kamkoliv a útočit i na vlastní vojáky. Nepřátelé si proto udržovali od vlastních slonů dostatečný odstup, protože běžící slon byl pro pěchotu téměř nezdolatelný.
Armáda Alexandra Velikého vypichovala slonům oči, aby je zneškodnila. Římská pěchota se také naučila rozestoupit před slony, zabít jejich poháněče a nechat je projít, aby se pak rychle semkla zpět do bojové formace.
Za první světové války došlo k využití slonů k přesunům těžkého materiálu, což je bizarní využití těchto starověkých válečných zvířat v moderní době.
Z celkových odhadovaných 600 000 obětí krymské války padla jen asi šestina přímo v boji. Zbytek mrtvých připadl na nemoci způsobené katastrofálními hygienickými podmínkami a kolapsem zásobování. Špína a epidemie byly horší nepřítel než kulky.
Ruský vojákům se nelíbilo britské chování, protože předstírali smrt či vážné zranění, aby pak zblízka na ně zaútočili palbou. Britové si stěžovali na ruskou „barbarskost“, ale ruská pomsta byla stejně krutá a absurdní.
Florence Nightingalová zavedla během obléhání Sevastopolu přísná hygienická a stravovací pravidla, čímž snížila úmrtnost v britských vojenských nemocnicích ze 60 na 40 procent. Díky ní vznikl institut zdravotní sestry a moderní ošetřovatelství, což byla jedna z mála světlých stránek kruté války.
Podplukovník George Armstrong Custer odmítl nabídku generála Terryho, že mu bude přiděleno ještě 300 mužů a 10 předchůdců dnešních kulometů. Přesto se vydal k Little Big Hornu s nedostatečnými silami, což vedlo k jeho katastrofální porážce. Jeho rozhodnutí bylo jedním ze zásadních omylů bitvy.
Custer rozdělil svou armádu na tři části: major Reno měl zaútočit zdola, Custer zaútočit z vrchu a kapitán Benteen měl být zálohou, která ale nakonec nijak nepomohla. Tento taktický krok skončil tím, že Reno byl obklíčen a Custerův oddíl byl zahnán na kopec, kde všichni padli.
Custer se mýlil v předpokladu, že má výzbrojovou převahu. Indiáni totiž nakoupili velký počet opakovacích pušek, převážně henryovek, které byly v nepřehledném terénu mnohem efektivnější než standardní výzbroj Custerových mužů. To výrazně přispělo k porážce 7. kavalerie.
Achilles, nejslavnější řecký bojovník, měl jediný zranitelný bod – patu. Paridův šíp, vedený bohem Apollónem, ho zasáhl právě tam, a Achilles zemřel v mukách na bitevním poli. Jeho smrt však Homérův epos nezachycuje, takže zůstává tajemstvím.
Řekové postavili obrovského dutého dřevěného koně a skryli v něm 20–30 vojáků. Trójané, považujíce ho za dar, vtáhli koně za hradby města. V noci pak vojáci vylezli, otevřeli brány a společně s připlulými spojenci město vyvraždili a zapálili.
Po únosu dcery Apollónova kněze Chrýsa seslal bůh Apollón na achájský tábor mor. Choroba sužovala vojáky deset dnů, než Agamemnón vrátil dívku otci. Tato epizoda ukazuje, jak bohové přímo zasahovali do průběhu války a sužovali vojska nemocemi.
Pro ochranu krajních pancéřových vozů byl před ně připojován předběžný plošinový vagón naložený volnými kolejnicemi. Tento vagon nejen aktivoval tlakové miny, ale sloužil také jako beranidlo při pokusu o zastavení vlaku překážkou, například protijedoucím vagonem.
Pro ochranu lokomotivy před najetím na minu a k jejímu palebnému krytí byla lokomotiva umisťována ke středu vlaku. Tato taktika byla nezbytná, protože poškození lokomotivy znamenalo vyřazení vlaku z boje.
Obrněný vlak byl vybaven interní telefonní sítí, která umožňovala spojení velitele s jednotlivými posádkami všech vozů. To umožňovalo koordinaci celé vlakové soupravy, což bylo v té době technicky velmi pokročilé.
Vojáci 6. armády se v zoufalých podmínkách obklíčení uchylovali ke kanibalismu, když jedli maso ze svých zmrzlých spolubojovníků. Nedostatek potravin, extrémní mrazy a absence lékařské péče vedly k masivnímu úhynu a zoufalým činům uvnitř kotle.
Adolf Hitler povýšil Friedricha Pauluse na polního maršála s přesvědčením, že žádný německý maršál se nikdy nepodřídí zajetí. Paulus však historii překvapil a 31. ledna 1943 se přesto vzdal sovětským vojskům, čímž porušil všechny dosavadní vojenské tradice Osy.
Při pokusu zásobovat obklíčenou 6. armádu utrpělo německé letectvo asi 550 totálních ztrát, což znamená, že třetina letadel i s posádkami byla zničena počasím, nepřátelským ostřelováním nebo haváriemi. Přesto se podařilo přepravit denně v průměru jen 104,7 tun materiálu, což bylo hluboko pod potřebou 750 tun denně.
V obleženém Leningradu se denní dávky chleba snížily na 250 gramů pro dělníky a techniky a jen 125 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti. Tato minimální porce sotva stačila k udržení člověka při životě během kruté blokády. V zimě 1941/1942 bylo město téměř bez elektrického proudu a voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy.
Pro potřeby energetiky bylo nasazeno 14 000 obyvatel, převážně žen od 14 let, aby těžily zmrzlé kusy rašeliny v okolí města. Žily na přídělech pouhých 250 gramů chleba denně a přesto pomáhaly udržet v chodu tepelné elektrárny Rudý říjen. Kromě toho bylo pro topení použito materiálu z 15 000 dřevěných domů.
Německé obléhání nebylo úplné, protože Ladožské jezero a řeka Něva v zimě zamrzly a umožnily vytvořit tzv. 'Silnici života' – ledovou silnici a železniční přípojku, po které bylo město zásobováno. Tato ledová cesta byla klíčová pro přežití Leningradu, protože jiná zásobovací trasa byla uzavřena.
Generál Kuribajaši proměnil ostrov Iwodžima v jednu z největších podzemních pevností Japonska s 18 kilometry tunelů. Díky této vynalézavosti a zákazu kapitulace se bitva protáhla na více než měsíc a stala se jednou z nejkrvavějších v tichomořské kampani.
V noci z 25. na 26. března 1945 se zbytky japonské posádky bez potravin, munice a vody rozhodly pro sebevražedný útok na americké pozice. Tento útok, který vedl k smrti několika set Japonců, byl zároveň posledním japonským úspěchem, protože se jim podařilo proniknout na letiště a zabít mnoho pilotů a personálu.
I po oficiálním ukončení bitvy zůstávali na Iwodžimě ukrytí japonští vojáci. Poslední dva kulometčíci, Macudo Linsoki a Jamakage Kufuku, se vzdali až v lednu 1949, tedy téměř čtyři roky po skončení bojů.
V první světové válce se chlor používal jako hustá mlha, která se přelévala po bojišti a vlévala do zákopů. Leptala měkké sliznice a vnikala dýchacím ústrojím do těla, kde ničila respirační cesty, což vedlo k dusivému udušení. Vojáci bez ochrany tak čelili pomalé a děsivé smrti.
Lakrimátory, známé jako slzné plyny, měly za cíl vyřadit vojáky z boje drážděním sliznic a vyvoláním kašle a slzení. Vysoké koncentrace ale mohly způsobit astmatický záchvat a smrt. Ironií bylo, že vojáci si často strhávali ochranné masky kvůli kašli, čímž se vystavovali smrtelným toxickým látkám v kombinovaných směsích.
Nervově paralytické látky blokují enzym cholinesterázu v neuronech, což rychle vyřadí nervovou soustavu a vede k smrti. Zajímavé je, že do určité dávky si tělo ani nevšimne, ale po překročení koncentrace nastává rychlý kolaps. Některé látky, jako soman, vytvářejí s enzymem nevratné spojení, takže běžná antidota jsou neúčinná.
Při obléhání hradu Karlštejna roku 1422 husitská vojska naházela do hradu až 2 000 soudků plněných mršinami, zdechlými zvířaty či žumpou. Tato munice fungovala jako biologická zbraň šířící infekce mezi obležené. Takový zápalný a odporný způsob boje byl morbidní kombinací špíny a nemoci.
Hernán Cortés použil trebuchety při dobývání Tenochtitlánu jako dočasné řešení místo nedostatkových děl. Jakmile však byla na kontinent přesunuta obléhací děla, trebuchety byly opět zapomenuty. Tato bizarní zbraň tak zažila krátkou renesanci v novém světě.
Experimenty ukázaly, že trebuchety měly rozptyl pouhých 20 cm při po sobě jdoucích vrzích, a to i přes různé klimatické podmínky, kdy byl rozptyl kolem deset metrů. Díky tomu bylo možné cílit na jednotlivé objekty a opakovaně zasahovat stejná místa. To je neuvěřitelné u tak obří a primitivní zbraně.
První hodina útoku 1. července 1916 si vyžádala obrovské britské ztráty – 30 000 mužů. Britští vojáci, přesvědčeni, že v zákopech najdou pouze děla a roztrhaná těla, byli překvapeni německou palbou z kulometů, která je doslova rozdrtila na území nikoho.
Během sedmidenní dělostřelecké přípravy bylo na německé pozice vypáleno přes 1,5 milionu střel, z nichž milion tvořily šrapnely. Ty však byly proti pěchotě neúčinné, protože Němci se schovali v betonových krytech. Navíc spojenecká palba byla nepřesná a nedokázala poškodit německé kryty ani ostnatý drát.
Bitva na Sommě byla první, kde Britové nasadili tanky – v září 1916 jich bylo použito 18 z 49 dostupných. Přestože tanky nebyly schopny prorazit frontu a brzy se porouchaly, jejich přítomnost vyvolala paniku mezi Němci, kteří o nich neměli tušení.
Skanderbegova helma s kozlí hlavou byla ve třicátých letech 20. století vyobrazena přímo na albánské vlajce. Dnes je tato bizarní zbraň vystavena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni, což je nečekaný osud pro symbol národního hrdiny.
Sochy Skanderbega se nacházejí v mnoha městech, včetně hlavního města Tirany, kde stojí jezdecká socha. Tento fenomén ukazuje, jak moc je jeho postava v Albánii kultivována a oslavována, ačkoliv jeho sláva v islámem převážně ovládané Albánii postupně vybledla.
V roce 1981 bylo Skanderbegovi postaveno mauzoleum v městě Lezhë a o rok později bylo v jeho rodném městě Krujë otevřeno muzeum. Tato místa připomínají jeho význam jako sjednotitele albánských knížectví a symbolu odporu proti Osmanské říši.
Francouzská armáda byla natlačena do úzkého prostoru mezi dvěma pruhy lesa, což způsobilo zmatené chování davu a ušlapání mnoha vlastních vojáků v předních liniích těmi ze zadních řad. Tento chaos výrazně přispěl k vysokým ztrátám Francouzů, kteří se navíc soustředili na zajetí anglických šlechticů místo na čisté zabíjení.
Po úspěšném výpadu na anglické ležení Jindřich V. nařídil svým mužům pobít téměř všechny zajatce, za které doufali dostat výkupné. Ušetřeni byli jen nejvýše postavení zajatci, což ukazuje brutální pragmatismus anglického krále v bitvě.
Novodobé výzkumy ukazují, že anglický dlouhý luk neměl tak zásadní vliv, jak se často uvádí, protože šípy nedokázaly prorazit kvalitní brnění francouzských rytířů. Hlavními faktory vítězství byla rozbředlá půda, zúžený terén a chaos v počtu francouzských vojáků.
Při přechodu Alp a Pyrenejí mohlo zahynout 33 000 mužů Hannibalovy armády, což představovalo více než dvě třetiny jeho původních sil. Tito vojáci nebyli zvyklí na sníh, dravou zvěř, pralesy a náročný terén velehor bez cest a mostů, což vedlo k obrovským ztrátám ještě před první bitvou v Itálii.
V roce 216 př. n. l. v bitvě u Kann padlo až 70 000 římských vojáků, včetně jednoho z konzulů Luciuse Aemilia Paula. Hannibalova armáda je obklíčila a rozdrtila rozestavením ve tvaru půlměsíce, což znamenalo jednu z nejkrvavějších porážek v dějinách Říma.
Po dobytí Kartága v roce 146 př. n. l. bylo město nejen zničeno a obyvatelé prodáni do otroctví, ale údajně bylo i posoleno a prokleto, aby nikdy více nemohlo být obnoveno. Tento morbidní akt měl zajistit, že Kartágo navždy zmizí z mapy světa.
Fakta výše jsou ozdrojovaná z Wikipedie. Kdo chce jít do hloubky — tyhle knihy o dějinách válčení stojí za přečtení:
Legendární série, která tenhle web inspirovala — bizarní a morbidní historie čtivě.
Biologické a chemické zbraně starověku — řecký oheň, otrávené šípy, štíří bomby.
Klasické dějiny válčení od pravěku po moderní dobu.
Napínavě podané dějiny Říma a řecko-perských válek.
Detailní a syrové dějiny největších bitev 20. století.
Jak západní způsob boje formoval rozhodující bitvy dějin.