Stalingrad

Bitva u Stalingradu byla součástí německé letní ofenzívy roku 1942, která měla za cíl dobýt ropná pole na Kavkaze a strategicky významné oblasti na jihu Sovětského svazu. Původně nebylo město Stalingrad hlavním cílem, ale Adolf Hitler jej později vyhlásil za klíčový cíl kvůli jeho strategické poloze na řece Volze a symbolickému významu nesoucího jméno sovětského vůdce Josifa Stalina.

Německá 6. armáda pod velením polního maršála Friedricha Pauluse měla za úkol dobýt město a zablokovat pozemní komunikace mezi řekami Don a Volha. Sovětské velení, vedené generály jako Georgij Žukov a Vasilij Čujkov, se snažilo město udržet za každou cenu, přičemž do obrany přesunulo všechny dostupné síly včetně jednotek ze Sibiře.

Na straně Osy stála 6. armáda pod velením Friedricha Pauluse, podporovaná 4. tankovou armádou a spojeneckými jednotkami Rumunů, Maďarů a Italů. Německé velení bylo pod silným vlivem Adolfa Hitlera, který osobně zasahoval do velení a zakázal ústup či průlom z obklíčení.

Sovětskou obranu tvořily především jednotky 62. armády pod velením generála Vasilije Čujkova, dále Jihozápadní a Donský front s pěti pěšími a dvěma tankovými armádami, které zahájily protiútok operací Uran. Velení mělo za cíl obklíčit a zničit německou 6. armádu ve městě.

Bitva začala německým útokem v červenci 1942, kdy 6. armáda postupovala k Stalingradu a prolomila sovětskou obranu u Donu. Po intenzivních náletech Luftwaffe a těžkých pouličních bojích Němci ovládli většinu města, ale sovětská 62. armáda držela úzký pás u Volhy.

19. listopadu 1942 zahájila Rudá armáda protiútok operací Uran, při níž obklíčila německou 6. armádu spolu s částmi 4. tankové armády a spojeneckými jednotkami. Hitler zakázal průlom z obklíčení a spoléhal na zásobování vzduchem, což se ukázalo jako nedostatečné.

Erich von Manstein vedl vyprošťovací operaci Zimní bouře, která se však zastavila 56 km od Stalingradu. V zimních podmínkách a při nedostatku zásob německá armáda postupně vyčerpávala své síly.

31. ledna 1943 se polní maršál Paulus vzdal, čímž skončil organizovaný odpor 6. armády, poslední vojáci kapitulovali 2. února 1943.

Podle válečných deníků bylo v obklíčení asi 230 300 německých a spojeneckých vojáků. Sovětské údaje uvádějí, že při kapitulaci se vzdalo 91 000 až 130 000 mužů. Celkové německé ztráty byly 80 500 padlých, podle ruských historiků až 115 000, sovětské ztráty činily asi 400 000 mrtvých a 730 000 raněných. Historik Stephen Walsh uvádí, že padlých, raněných a zajatých Němců a spojenců bylo 600 000.

Němečtí zajatci byli v žalostném stavu, mnoho jich zemřelo během pochodu do zajateckých táborů a v táborech samotných, do Německa se vrátilo jen asi 6 000 z původních 90 000 zajatých.

Bitva u Stalingradu znamenala zásadní zlom na východní frontě druhé světové války, kdy Německo ztratilo iniciativu a začalo se stáhnout z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Sovětské vítězství mělo velký propagandistický význam a bylo oslavováno jako první nesporné vítězství Rudé armády.

V Sovětském svazu byla 62. armáda přejmenována na 8. gardovou armádu a vítězství se stalo symbolem odhodlání a síly sovětského národa. V Německu byl vyhlášen státní smutek a zdůrazňovalo se, že padlí vojáci obětovali život za německý národ.

Bitva také ovlivnila kulturu a paměť, například přejmenování stanice pařížského metra na Stalingrad a vznik filmů a dokumentů věnovaných této události.