Používáme cookies pro anonymní měření návštěvnosti (Google Analytics). Analytiku spustíme jen s tvým souhlasem. Více v právních informacích.
📷 Grigory Vayl · Public domain · zdroj
Nejvýznamnější sovětský vojevůdce 2. světové války, spojený s obranou Moskvy, Stalingradem i dobytím Berlína.
Georgij Konstantinovič Žukov patří mezi nejvýznamnější sovětské vojevůdce druhé světové války a je považován za jednoho z nejlepších vojenských velitelů v historii Sovětského svazu. Jako maršál SSSR a zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina sehrál klíčovou roli v několika rozhodujících bitvách, které zásadně ovlivnily průběh války na východní frontě. Jeho schopnosti v plánování a vedení operací přispěly k vítězstvím u Stalingradu, před Moskvou, v bitvě u Kurska, v operaci Bagration a konečně v dobytí Berlína.
Žukovova vojenská kariéra je charakteristická nejen úspěchy na bojišti, ale také jeho tvrdým a nekompromisním přístupem k velení. Po válce se stal ministrem obrany SSSR a významnou politickou osobností, i když jeho vztah s vedením strany byl komplikovaný. Jeho odkaz je dodnes studován a jeho taktické postupy jsou považovány za klíčové příklady vojenského umění 20. století.
Georgij Žukov se narodil 19. listopadu 1896 (podle juliánského kalendáře) v chudé rolnické rodině ve Strelkovce v Kalužské gubernii. Jeho otec byl obuvník a matka pracovala jako rolnická dělnice. Po základním vzdělání se vyučil kožešníkem a v roce 1915 byl povolán do carské armády, kde začínal jako vojín jezdeckého pluku. Jeho cesta k vojenské kariéře byla typická pro chudé venkovské prostředí, ale díky schopnostem a odhodlání rychle postupoval v hodnostech.
Během první světové války byl Žukov dvakrát vyznamenán Řádem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po bolševické revoluci vstoupil do Rudé armády a bojoval v občanské válce, kde získal první vyznamenání za potlačení povstání rolníků. Jeho vojenská dráha se tak začala formovat již v raných letech, což mu umožnilo rychlý postup v meziválečném období.
V roce 1915 byl Žukov povolán do carské armády a sloužil v jezdeckém pluku, kde byl dvakrát vyznamenán Řádem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po Říjnové revoluci vstoupil do Rudé armády a bojoval v občanské válce, kde získal Řád rudého praporu za potlačení rolnického povstání.
V 20. a 30. letech Žukov postupně velel pluku, brigádě a jezdecké divizi. V roce 1939 vedl sovětsko-mongolskou armádní skupinu v bitvě u Chalchyn Golu proti japonské Kuantungské armádě, kde dosáhl rozhodujícího vítězství a získal titul Hrdiny Sovětského svazu. V roce 1940 byl jmenován armádním generálem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády.
Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 byl Žukov odeslán k Jihozápadnímu frontu, kde zorganizoval první sovětský protiútok. V srpnu 1941 velel Záložnímu frontu a později obraně Leningradu. V říjnu 1941 nahradil Ivana Koněva jako velitel Západního frontu a vedl obranu Moskvy a protiútok v prosinci 1941, který odrazil německé jednotky.
Od srpna 1942 byl zástupcem Vrchního velitele Stalina a koordinoval bitvy u Stalingradu, Kurska a další operace jako Mars a Jiskra. V lednu 1943 byl povýšen na maršála SSSR. V létě 1944 vedl operaci Bagration, která zničila německé skupiny armád v Bělorusku, a v roce 1945 velel 1. běloruskému frontu při dobytí Berlína.
Po válce se stal vrchním velitelem pozemních vojsk, ale Stalin jej později sesadil na méně významné funkce. Po Stalinově smrti se stal ministrem obrany SSSR (1955–1957), podílel se na potlačení maďarského povstání a byl členem Ústředního výboru KSSS. Po sporech s Chruščovem byl vyloučen z politiky a žil v domácím vězení až do své smrti v roce 1974.
Žukov vedl sovětsko-mongolskou armádní skupinu proti japonské Kuantungské armádě a dosáhl rozhodujícího vítězství, které mu vyneslo první titul Hrdiny Sovětského svazu.
Jako velitel Západního frontu organizoval obranu Moskvy a vedl úspěšný protiútok v prosinci 1941, který zastavil německý postup.
Jako zástupce Vrchního velitele koordinoval obranu a protiofenzívu, která vedla k obklíčení a porážce německé 6. armády.
Zúčastnil se plánování a koordinace obrany a následné sovětské ofenzívy, která znamenala zlom ve válce na východní frontě.
Vedl největší sovětskou ofenzívu, která zničila německé skupiny armád ve východní Evropě a osvobodila Bělorusko.
Jako velitel 1. běloruského frontu vedl závěrečný útok na Berlín a přijal německou kapitulaci.
Georgij Žukov je vnímán jako jeden z největších vojenských stratégů 20. století, jeho taktické schopnosti a schopnost koordinovat rozsáhlé operace byly klíčové pro vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Jeho přístup k velení byl tvrdý a nekompromisní, což mu zajistilo respekt i obavy mezi podřízenými. Po válce se stal symbolem sovětské vojenské síly a jeho jméno je spojeno s několika vojenskými akademiemi a vyznamenáními. Přestože byl po Stalinově smrti na čas politicky potlačen, jeho vojenský odkaz přetrval a je dodnes studován a oceňován v Rusku i ve světě.
Georgij Žukov se narodil 19. listopadu 1896 ve Strelkovce, Kalužská gubernie, dnes Kalužská oblast.
Mezi nejvýznamnější bitvy, které Žukov vedl, patří bitva před Moskvou, bitva u Stalingradu, bitva u Kurska, operace Bagration a bitva o Berlín.
Žukov dosáhl hodnosti maršála Sovětského svazu, byl náčelníkem generálního štábu, zástupcem Vrchního velitele Rudé armády, ministrem obrany SSSR a prvním vrchním velitelem sovětské okupační zóny v Německu.
Po válce se Stalin začal obávat jeho popularity a v roce 1946 byl sesazen na méně významné funkce; později byl v 50. letech obviněn z bonapartismu a vyloučen z politiky za Chruščova.
Žukov je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války, jeho taktické schopnosti a velení zásadně přispěly k vítězství Sovětského svazu, a jeho vojenské metody jsou dodnes studovány.