Bitva u Ankary

Bitva u Ankary byla vyvrcholením konfliktu mezi osmanským sultánem Bájezídem I. a turko-mongolským dobyvatelem Tamerlánem (Tímurem). Tamerlán, který si vybudoval mocnou říši v centrální Asii a usiloval o obnovu Mongolské říše, postupně rozšířil své území na úkor Persie, jižní Ruska, Ukrajiny a Indie. Napětí mezi Osmanskou říší a Tamerlánem vyvrcholilo, když Bájezíd požadoval tribut od emíra loajálního Tamerlánovi, což bylo Tamerlánem považováno za osobní urážku a záminku k válce.

V roce 1402 Tamerlán zahájil tažení směrem k Anatolii, zatímco Osmanská říše byla zaneprázdněna vojenskými akcemi v Evropě. Bájezíd přerušil obléhání Konstantinopole a přesunul své síly k Ankaře, aby čelil Tamerlánovi, který se mezitím strategicky přesunul a obsadil opuštěná místa s přístupem k vodě. Bitva tak byla nejen střetem dvou mocností, ale i soubojem o kontrolu nad klíčovými zdroji v horkém letním období.

Osmanskou armádu tvořilo přibližně 85 000 mužů, převážně jezdectvo, včetně janíčárů, synů sultána Bájezída, anatolských vazalů a balkánských křesťanských spojenců, jako byli srbští a albánští vazalové. Mezi významné spojence patřili Stefan Lazarević a další srbští velitelé, kteří byli vyzbrojeni těžkou černou plátovou zbrojí, účinnou proti střelbě luků. Tamerlánova armáda čítala asi 140 000 mužů, převážně jezdectvo s koňskými lučištníky, a disponovala také 32 válečnými slony. Velitelé na straně Tamerlána byli on sám ve středu, jeho synové Miran a Rukh na pravém a levém křídle a vnuci v předvoji.

Bájezíd se rozhodl pro ofenzivní postoj a po únavné cestě bez odpočinku postavil armádu k bitvě, přestože mu generálové radili zaujmout obranné pozice a využít horského terénu. Tamerlán využil strategické výhody a obsadil opuštěné tábory a zdroje vody, což výrazně ovlivnilo průběh bitvy.

Bitva začala rozsáhlým útokem Osmanů, který byl však odražen mohutnou střelbou z luků Tamerlánových koňských lučištníků. Během bojů padlo několik tisíc vojáků a mnoho jich kapitulovalo. Srbští rytíři pod vedením Stefana Lazarevićeho několikrát prorazili mongolské řady a zachránili jednoho z Bájezídových synů i státní poklad, přičemž sami se probojovali zpět do Konstantinopole.

Klíčovým momentem bylo odklonění hlavního zdroje vody, potoka Çubuk, Tamerlánovými silami, což zanechalo osmanskou armádu bez vody v horkém letním dni. Poslední rozhodující střet proběhl na kopci Catal, který dominoval údolí Çubuk. Vyčerpaní a žízniví Osmané byli poraženi, přesto se Bájezídovi podařilo uniknout do hor s několika stovkami jezdců, ale byl obklíčen a zajat. V bitvě také zradili Osmané jejich tatarští a anatolští spojenci, kteří přešli na stranu Tamerlána.

Přesná čísla ztrát nejsou spolehlivě doložena. Historické prameny uvádějí různé odhady, přičemž moderní historici považují některé starší údaje za nerealistické. Celkové ztráty obou stran nejsou přesně známy.

Bitva u Ankary znamenala katastrofu pro Osmanskou říši, která se po ní rozpadla a upadla do období občanské války mezi čtyřmi syny Bájezída I., známé jako Osmanská interregnum, trvající přibližně deset let. Sultán Bájezíd byl zajat a zemřel v zajetí v roce 1403. Vítězství Tamerlána rovněž oddálilo pád Byzantské říše, protože oslabení Osmanů umožnilo Byzanci přežít další desetiletí.

Po bitvě Tamerlán pokračoval v tažení po západní Anatolii a dobyl město Smyrna, pevnost rytířů svatého Jana. Bitva je také významná tím, že je jediným případem v osmanské historii, kdy byl sultán zajat osobně v boji.