Bitva u Mantzikertu

Ve čtyřicátých letech 11. století se na východním okraji byzantské říše objevila nová hrozba v podobě nomádských seldžuckých Turků, kteří postupně pronikali do Malé Asie a pustošili byzantská území. Byzantská říše v té době čelila dlouhodobému úpadku armády, způsobenému zejména ekonomickými škrty a zanedbáním vojenských reforem za vlády císařů Konstantina IX. a Konstantina X.

Seldžukové využili oslabení byzantské obrany a v roce 1064 dobyli Ani, čímž otevřeli cestu dalším nájezdům do Malé Asie. Císař Roman IV. Diogenes se rozhodl situaci řešit vojenskou výpravou, jejímž cílem bylo zastavit turecké vpády a obnovit byzantskou kontrolu nad východními oblastmi říše.

Byzantskou armádu tvořilo přibližně 5000 profesionálních vojáků západních tagmat a pravděpodobně stejný počet z východních tagmat, dále oddíly varjažské gardy, normanských a franských žoldnéřů, několik tisíc žoldnéřů slovanského, tureckého, uzského a pečeněžského původu, kontingent arménských vojáků a Byzantinců z anatolských themat. Celkově Roman IV. Diogenes disponoval zhruba 40 000 až 70 000 muži.

Seldžucké vojsko vedené sultánem Alp-Arslánem čítalo kolem 30 000 mužů, mezi nimiž bylo i 4000 příslušníků elitní osobní gardy a 10 000 kurdských jezdců. Obě strany měly v armádě významné kontingenty žoldnéřů a spojenců různého původu.

Roman IV. Diogenes rozdělil své vojsko na dvě části: jednu pod velením Josepha Tarchaneiota vyslal k Achlatu, zatímco se zbytkem armády obsadil Mantzikert. Tarchaneiotes se Achlatu nezmocnil a jeho sbor se z bitvy stáhl, což oslabilo byzantské síly.

Po obsazení Mantzikertu narazil byzantský průzkum na odpor tureckých lučištníků. Roman mylně předpokládal, že čelí pouze menší části sultánova vojska, a vyslal proti nim oddíly, které však padly do léčky a utrpěly ztráty. Následující noc Seldžukové narušovali byzantský tábor útoky jízdních lučištníků.

Ráno 26. srpna 1071 přešel kontingent uzských žoldnéřů na stranu Seldžuků, což vyvolalo v byzantské armádě zmatek. Roman odmítl sultánovu nabídku na mír a seřadil vojsko do dvojité linie. Seldžukové se vyhýbali přímému střetu a ostřelovali Byzantince šípy, dokud Roman nevydal rozkaz k ústupu do tábora.

Při ústupu došlo k nepochopení rozkazu a část byzantské armády začala prchat v domnění, že císař padl. Záloha vedená Andronikem Dukou místo podpory rozšířila zprávu o císařově smrti, což vedlo k panice a útěku. Střed byzantské armády byl obklíčen a císař Roman IV. Diogenes byl po zranění zajat.

Podle soudobých byzantských a arménských pramenů a moderních historiků byly ztráty Byzantinců relativně nízké, neboť mnohé formace přečkaly bitvu nedotčené a celkový počet padlých, zraněných a zajatých na byzantské straně nečinil více než 8000 mužů. Ztráty seldžucké strany nejsou ve zdrojích spolehlivě doloženy.

Porážka u Mantzikertu znamenala zásadní oslabení byzantské moci v Anatolii a otevřela cestu masivnímu pronikání turkických nájezdníků do nitra Malé Asie, kterou si během několika let téměř celou podmanili. Politický rozvrat a občanské války, které následovaly po zajetí císaře Romana IV., dále paralyzovaly schopnost říše bránit své východní hranice.

Bitva je historiky často označována za katastrofu, která vymezila předěl v dějinách Byzance a vedla k pozvolné ztrátě Anatolie, klíčové oblasti pro nábor vojáků a ekonomickou sílu říše. Následné oslabení Byzance přispělo i k pozdějšímu vyhlášení první křížové výpravy, neboť říše již nebyla schopna sama čelit tureckému tlaku.