Čingischán

Po smrti svého otce Jesügeje v roce 1175 a následném vyhnání z kmene začal Temüdžin budovat vlastní mocenskou základnu. Spojil se s Tooril-chánem a Džamuchou, s nimiž porazil nepřátele, včetně kmene Merkity, kteří unesli jeho manželku Börte. Po vítězství nad Merkity a upevnění spojenectví se dostal do konfliktu s Džamuchou, jehož nakonec porazil a odstranil jako soupeře o moc. V roce 1198 porazil sousední kmeny Tatarů a v letech 1202–1203 definitivně rozdrtil odpůrce včetně Džamuchy a Tooril-chána, čímž získal dominantní postavení mezi Mongoly.

V roce 1206 byl Temüdžin na Velkém mongolském sněmu (Kurultaj) jmenován Čingischánem, tedy Velkým chánem všech Mongolů. Zavedl propracovaný vojenský a správní systém a za své sídelní město ustanovil Karakorum. V roce 1211 zahájil mohutnou vojenskou expanzi proti říši Ťin v severní Číně, která vyvrcholila dobytím Pekingu v roce 1215 a vypleněním města.

Čingischán pokračoval v taženích na západ, kde do roku 1217 zničil karakitanskou říši a popravil jejího chána Kučluga. V letech 1218–1224 vedl tažení proti Chorezmské říši, kterou zcela rozdrtil poté, co ji šáh Aláuddín Muhammad vyprovokoval k útoku. Mongolové dobyli klíčová města jako Samarkand, Bucharu a Chorezm, přičemž šáh uprchl a zemřel v roce 1221. Jeho syn Džellaluddín se pokusil Mongolům vzdorovat, ale byl nakonec nucen ustoupit do Persie.

Zatímco Čingischán zůstával ve Střední Asii, jeho generálové Sübeetej a Džebe vedli výpravu do Evropy. Po vítězstvích v Ázerbájdžánu a Arménii překročili Kavkaz a porazili turkická spojená vojska Kumánů a ruských knížat v bitvě u řeky Kalky v roce 1223. Po vítězství se stáhli zpět k hlavním silám Čingischánovým.

Čingischán se po úspěších na západě zaměřil na definitivní porážku dynastie Západní Sia v severní Číně, kde jeho vojska zvítězila na zamrzlé řece Jang-c'. Následně vedl tažení proti severočínské dynastii Ťin, během kterého v roce 1227 zemřel pravděpodobně na dýmějový mor. Jeho hrob zůstává neznámý.