🦅 Mexiko

Před příchodem Evropanů byla oblast dnešního Mexika domovem vyspělých civilizací jako Olmékové, Mayové, Zapotékové a zejména Aztékové, kteří založili mocnou říši s centrem v Tenochtitlánu. Aztécká společnost kladla velký důraz na válku a expanzi, což bylo spojeno s náboženskými praktikami včetně lidských obětí bohu Huitzilopochtlimu. Vojenská síla byla základním prvkem udržení moci a rozšiřování území.

V letech 1519–1521 dobyl Hernán Cortés Aztéckou říši, čímž začala španělská kolonizace. Nové Španělsko bylo důležitou kolonií Španělska, kde armáda sloužila k ochraně těžby stříbra, potlačování povstání domorodých obyvatel a obraně proti pirátům a cizím mocnostem. V 17. a 18. století byla posílena vojenská přítomnost v severních oblastech a pobřežních pevnostech, aby čelila hrozbám z Anglie, Francie a Nizozemska.

V roce 1810 vyhlásil kněz Miguel Hidalgo y Costilla povstání proti španělské nadvládě, což zahájilo válku za nezávislost trvající do roku 1821. Po získání nezávislosti se Mexiko stalo císařstvím, které však brzy zaniklo a byla vyhlášena republika. V tomto období se země potýkala s vojenskými puči, vnitřními konflikty a zahraničními válkami, zejména mexicko-americkou válkou (1846–1848), která vedla ke ztrátě téměř poloviny území.

V důsledku dluhů a občanské války zasáhla do Mexika Francie, která v roce 1864 ustanovila druhé mexické císařství pod vedením arcivévodky Maxmiliána. Francouzská armáda okupovala zemi, ale republikánské síly vedené Benitem Juárezem vedly ozbrojený odpor. Po stažení francouzských vojsk v roce 1867 byl Maxmilián zajat a popraven, což znamenalo konec císařství a obnovení republiky.

Porfirio Díaz vládl Mexiku téměř třicet let jako diktátor, během nichž modernizoval armádu a infrastrukturu, ale rostoucí sociální napětí vyústilo v mexickou revoluci (1910–1920). Armáda hrála klíčovou roli v revolučních bojích, které vedly k pádu Díazova režimu a přijetí ústavy z roku 1917. V revoluci se střetávaly různé frakce včetně Konstitucionální armády, povstaleckých skupin vedených Pancho Villou a Emilianem Zapatou.

Po revoluci pokračovaly v Mexiku vojenské spory a politické střety, včetně občanské války cristeros (1926–1929), která byla reakcí na antiklerikální politiku státu. Armáda byla klíčovým nástrojem vlády k udržení pořádku a potlačení povstání, zatímco politická moc byla často v rukou bývalých vojenských vůdců.

Mexické ozbrojené síly se v druhé polovině 20. století zaměřily na modernizaci a profesionální rozvoj, přičemž hlavní důraz kladou na vnitřní bezpečnost a boj proti drogovým kartelům, které od roku 2006 způsobily přes 100 000 úmrtí. Mexiko není členem vojenských aliancí jako NATO, ale je aktivní v mezinárodních organizacích a mírových misích OSN.