Bitva u Otumby

Na konci března 1519 přistál Hernán Cortés se skupinou španělských conquistadorů na pobřeží dnešního Mexika. Cortés byl původně pověřen guvernérem Diegem Velázquezem de Cuéllar z Kuby, aby vedl expedici do oblasti ovládané Aztéckou říší, avšak jeho pověření bylo na poslední chvíli odvoláno. Cortés se přesto rozhodl expedici uskutečnit a během postupu do vnitrozemí si zajistil podporu Totonaků a Tlaxcalteků.

V listopadu 1519 vstoupili Španělé do hlavního města Tenochtitlánu, kde je přivítal aztécký vládce Moctezuma II. Počáteční přátelské vztahy se však změnily poté, co guvernér Velázquez vyslal proti Cortésovi vojsko pod velením Pánfila Narváeze. Cortés odešel z Tenochtitlánu, aby Narváeze porazil, a mezitím došlo ve městě k povstání proti španělské posádce. Po návratu Cortése a smrti Moctezumy byli Španělé nuceni v červnu 1520 z města uprchnout během tzv. La Noche Triste, přičemž utrpěli těžké ztráty.

Španělské síly pod velením Hernána Cortése byly po ústupu z Tenochtitlánu značně oslabeny, skládaly se z přeživších conquistadorů, několika stovek Tlaxcalanů a civilistů. Přesné počty nejsou ve zdroji uvedeny, ale z původních asi 1300 Španělů přežilo méně než 500 mužů.

Proti nim stála rozsáhlá aztécká armáda vedená Cihuacoatlem Matlatzincátzinem, která měla výraznou početní převahu. Aztékové doufali, že zdecimované španělské síly zcela zničí a získají zajatce k obětem pro své bohy.

Po těžkých bojích na hrázi při ústupu z Tenochtitlánu dorazily přeživší španělské síly na planinu Otumba, kde je očekávala velká aztécká armáda. Aztékové, přes svou početní převahu, nezaútočili okamžitě, což dalo Španělům čas k přípravě.

Podle kronikáře Bernala Díaze del Castilla byla rozhodující pro výsledek bitvy španělská jízda, která vedla útok a prorazila aztécké řady. Aztékové považovali Španěly za již poražené a snažili se je zajmout pro rituální oběti.

Cortés nařídil svým mužům zaměřit se na aztécké velitele. Sám rozpoznal hlavního aztéckého vůdce Matlatzincátla podle jeho výstroje a praporu. Vedl útok na tohoto vůdce, přičemž jej zabil kopím. Juan de Salamanca následně získal Matlatzincátlův prapor a předal jej Cortésovi.

Po smrti svého velitele aztécké síly ztratily bojovou morálku a přestaly útočit, což umožnilo Španělům a jejich spojencům úspěšně uniknout do bezpečí Tlaxcaly.

Podle zdroje z původních asi 1300 Španělů přežilo méně než 500 mužů, spolu s několika stovkami Tlaxcalanů a civilistů, přičemž tyto ztráty zahrnují i předchozí boje při ústupu z Tenochtitlánu. Přesné ztráty na obou stranách v samotné bitvě u Otumby nejsou ve zdroji spolehlivě doloženy.

Vítězství u Otumby umožnilo španělským conquistadorům a jejich tlaxcalanským spojencům dosáhnout bezpečí v Tlaxcale, kde se mohli znovu zorganizovat a doplnit síly po těžkých ztrátách utrpěných při ústupu z Tenochtitlánu.

Tato bitva byla klíčovým momentem v dobývání Aztécké říše, protože Cortésovi umožnila obnovit armádu, získat nové zásoby a upevnit spojenectví s Tlaxcalou. O rok později se Cortés s posílenou armádou vrátil a dobyl Tenochtitlán, čímž položil základy koloniální Nového Španělska.