Bitva u Moháče

Počátky osmanské expanze na Balkán sahají do poloviny 14. století, kdy Osmané postupně ohrožovali jižní Uhry a vybudovali nárazníkové pásmo pevností od Sedmihradska po Jaderské moře. Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na uherský trůn v roce 1490 došlo k výraznému snížení výdajů na obranu, rozpuštění stálého vojska a úpadku pevnostního systému, což oslabovalo schopnost Uher čelit turecké hrozbě.

Za vlády sultána Sulejmana I. se turecká expanze zintenzivnila, po dobytí Bělehradu v roce 1521 se připravovalo rozhodující tažení do Uher. Uherský král Ludvík Jagellonský a jeho rada si byli vědomi nebezpečí, ale nedostali výraznou zahraniční podporu a domácí přípravy byly opožděné a nedostatečné. V srpnu 1526 se uherské vojsko shromáždilo u Moháče, kde se mělo střetnout s osmanskou armádou.

Uherské vojsko mělo podle soudobých odhadů asi 25 000 mužů, včetně 8 000 zahraničních žoldnéřů z Čech, Moravy, Slezska, Polska, Itálie, Španělska, Německa a Chorvatska. Většinu tvořila šlechtická jízda a pěchota, podporovaná 85–90 děly. Vrchním velitelem byl Pál Tomori, králem Ludvík Jagellonský.

Osmanská armáda měla kolem 55 000 vojáků, včetně elitních janičárů (10–12 000 pěšáků), dvorštích sipáhíů a dalších jednotek. Disponovala asi 160 děly, včetně lehkých zarbuzanů. Velitelem byl sultán Sulejman I. a velkovezír Ibrahim Paša, který vedl předvoj a taktiku bitvy.

Ráno 29. srpna 1526 se osmanské jednotky přesunuly na bojiště přes rozmoklou planinu, což ztížilo jejich pochod a přesuny děl. Anatolský sbor Behrama Paši měl problémy s rozvodněným Dunajem. Po příjezdu sultán svolal válečnou radu a rozhodl o pomalém sestupu na planinu a vyčkávání.

Uherské vojsko se rozestavilo do dvou linií, s pěchotou uprostřed a jízdou na křídlech, roztažené do délky čtyř kilometrů. Král Ludvík Jagellonský původně váhal s útokem, ale po přesvědčení arcibiskupem Tomorim dal povel k zahájení bitvy krátce před čtvrtou hodinou odpolední.

Bitva začala útokem rumelských jednotek, které uherské pravé křídlo odrazilo a vydalo se do protiútoku. Lehké islámské jezdectvo zastavilo uherský protiútok a nastal tvrdý boj. Poté zaútočila osmanská osobní garda janičářů, což způsobilo rozpad uherských oddílů. Křesťanské vojsko bylo obklíčeno a během dvou hodin zničeno.

Král Ludvík Jagellonský při útěku utonul v říčce Csele, což znamenalo konec jagellonské dynastie v Uhrách a Čechách.

Na straně uherského vojska zahynulo přibližně 15 000 mužů, včetně krále Ludvíka Jagellonského. Odhady ztrát osmanské armády nejsou spolehlivě doloženy.

Porážka u Moháče znamenala zásadní zlom v dějinách střední Evropy, předznamenala tureckou expanzi do Uher a oslabila uherské království. Smrtí Ludvíka Jagellonského se uvolnily trůny českého a uherského království, což využili Habsburkové k rozšíření svého vlivu.

Bitva zahájila dlouhé období válek mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií a znamenala úpadek Uherska jako samostatné mocnosti. V maďarské národní paměti je Moháč považován za národní tragédii, symbolizovanou příslovím „Více se ztratilo u Moháče“.