Bitva u Dunkerku

Bitva u Dunkerque proběhla v závěrečné fázi bitvy o Francii během druhé světové války. Po období tzv. podivné války zahájilo Německo 10. května 1940 ofenzivu na západní frontě, přičemž skupina armád B napadla Nizozemsko a postupovala přes Belgii.

Francouzský vrchní velitel Maurice Gamelin realizoval Plán D, který počítal s obranou na Maginotově linii, avšak německá skupina armád A prorazila v Ardenách a rychle postupovala k Lamanšskému průlivu. Tímto manévrem obklíčily německé síly hlavní část britských a francouzských vojsk na severu Francie a v Belgii.

Spojenecké síly tvořily především Britský expediční sbor (BEF), francouzské a belgické jednotky, které byly po německém průlomu v Ardenách odříznuty od zbytku francouzské armády. Vrchním velitelem spojenců byl francouzský generál Maurice Gamelin, zatímco britské síly vedl generál Lord Gort.

Německé síly představovaly dvě hlavní skupiny armád: skupina armád B pod velením generála Fedora von Bocka a skupina armád A pod velením generála Gerda von Rundstedta. Německé velení využilo rychlého postupu tankových jednotek a obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerku.

Po dosažení pobřeží Lamanšského průlivu 20. května 1940 byly spojenecké síly obklíčeny v oblasti Dunkerku. Německé velení vydalo 24. května tzv. Haltbefehl, kterým na tři dny zastavilo postup tankových jednotek, což umožnilo spojencům zorganizovat obranu a připravit evakuaci.

Od 26. května začala operace Dynamo, masivní evakuace britských a spojeneckých vojáků přes Lamanšský průliv do Velké Británie. Spojenecké jednotky se stáhly do obranného perimetru kolem Dunkerku, kde čelily intenzivním útokům německé pěchoty, dělostřelectva a letectva.

Během bojů došlo k několika klíčovým střetům, například bitvě u Wytschaete a obraně perimetru, kde spojenecké jednotky odolávaly německým útokům a umožnily pokračování evakuace. Belgická armáda kapitulovala 28. května, což vytvořilo mezeru v obranné linii, kterou musely zaplnit britské jednotky.

Evakuace probíhala až do 4. června, kdy byly poslední britské a francouzské jednotky odvezeny. Přes intenzivní německé útoky se podařilo evakuovat více než 330 000 vojáků, avšak značné množství mužů a veškeré těžké vybavení zůstalo na místě a padlo do německých rukou.

Během evakuace padlo kolem 16 000 francouzských a 1 000 britských vojáků. Britský expediční sbor ztratil během francouzského tažení asi 68 000 mužů. Podle některých údajů bylo zajato 40 000–41 000 britských a 30 000–40 000 francouzských vojáků. Německé ztráty nejsou ve zdrojích spolehlivě doloženy.

Po bitvě u Dunkerque následovalo přeskupení německých sil a zahájení operace Fall Rot, která vedla k definitivní porážce Francie. Evakuovaní francouzští vojáci byli znovu nasazeni v jižní Francii, avšak německý postup již nebylo možné zastavit.

Britská armáda přišla o veškeré těžké vybavení, což znamenalo značné oslabení jejích možností v dalších měsících. Přesto byla evakuace považována za zázrak a posílila britské odhodlání pokračovat v boji. Bitva u Dunkerque se stala symbolem vytrvalosti a schopnosti improvizace spojeneckých sil.

Ztráta materiálu byla obrovská, ale zachránění vojáci umožnili Spojenému království pokračovat ve válce. Události u Dunkerku měly zásadní vliv na další průběh druhé světové války, zejména na britské rozhodnutí neuzavřít mír s Německem.