Ofenzíva Meuse–Argonne

Meuse-argonnská ofenzíva byla součástí Stodenní ofenzívy, která představovala závěrečný spojenecký útok na západní frontě první světové války. Po neúspěchu německé jarní ofenzívy v roce 1918 a postupném ústupu německých sil se spojenci rozhodli využít své převahy a zahájit rozsáhlý útok, jehož cílem bylo prolomit Hindenburgovu linii a donutit Německo k kapitulaci.

Území kolem řeky Mázy a Argonského lesa bylo německými jednotkami pevně opevněno a drženo po několik let, což představovalo významnou překážku pro spojenecký postup. Ofenzíva byla plánována jako koordinovaný útok amerických a francouzských sil, které měly společně prorazit německé obranné pozice a otevřít cestu do vnitrozemí Německa.

Na straně Dohody se do ofenzívy zapojily Americké expediční síly (AEF) pod velením generála Johna J. Pershinga, které zahrnovaly až 22 divizí a představovaly největší nasazení amerických vojsk v první světové válce. Francouzské síly tvořily 31 divizí včetně 4. a 5. armády pod velením generálů Henriho Gourauda a Henriho Mathiase Berthelota. Německé síly čítaly odhadem 200 000 až 450 000 vojáků, přičemž jejich morálka byla různá a jejich početní stav byl výrazně oslaben.

Hlavním cílem spojenců bylo prolomení Hindenburgovy linie, proniknutí do německého území a donucení Německa k příměří. Americké jednotky byly početně větší než jejich francouzské a německé protějšky, ale trpěly nedostatkem zkušeností a logistickými problémy. Těžkou výzbroj, včetně tanků a dělostřelectva, poskytovali především Francouzi.

První fáze ofenzívy začala 26. září 1918 mohutnou dělostřeleckou přípravou, která trvala tři hodiny a zahrnovala 2711 děl. Útok amerických jednotek měl smíšené výsledky, některé divize dosáhly svých cílů, jiné byly zastaveny silnou německou obranou. Po několika dnech bojů a německých protiútocích byla americká ofenzíva na několik dní zastavena, aby se jednotky mohly reorganizovat.

Druhá fáze začala 4. října, kdy byly některé divize nahrazeny čerstvými jednotkami. Během této fáze došlo k proslulému incidentu ztraceného praporu, který byl nakonec zachráněn. Americké jednotky zahájily sérii náročných přímých útoků, které nakonec prolomily hlavní německé obranné pozice, zejména během bitvy u Montfaucon, která byla považována za rozhodující moment ofenzívy.

Ve třetí fázi od konce října do 11. listopadu americké a francouzské síly pokračovaly v postupu, osvobodily Argonský les a dosáhly klíčových cílů, jako bylo město Sedan. Boje skončily příměřím 11. listopadu 1918, kdy bylo oznámeno příměří mezi Německem a Dohodou.

Celkové ztráty amerických sil činily 26 277 padlých a přes 100 000 zraněných, což z této ofenzívy činí nejkrvavější kampaň v historii americké armády. Francouzské ztráty se odhadují na přibližně 35 000 padlých. Německé ztráty jsou odhadovány na 28 000 padlých, přičemž celkové ztráty včetně raněných a zajatých nejsou přesně doloženy.

Meuse-argonnská ofenzíva byla klíčovou součástí závěrečné spojenecké ofenzívy, která vedla k prolomení německých linií a následnému zhroucení Německého císařství. Úspěch této ofenzívy významně přispěl k uzavření příměří 11. listopadu 1918 a ukončení první světové války.

Pro americkou armádu znamenala ofenzíva největší a nejkrvavější operaci v její historii, která ovlivnila její další vývoj a postavení ve světě. Zároveň ukázala významnou roli Spojených států v evropských vojenských konfliktech a posílila jejich mezinárodní postavení.

Dlouhodobě měla bitva vliv na vojenské taktiky a strategii, zejména v oblasti koordinace spojeneckých sil, využití těžké techniky a logistické podpory v rozsáhlých operacích.