Používáme cookies pro anonymní měření návštěvnosti (Google Analytics). Analytiku spustíme jen s tvým souhlasem. Více v právních informacích.
Ivan Stěpanovič Koněv byl sovětský maršál a významný velitel Rudé armády během druhé světové války, který se podílel na osvobození velké části východní Evropy a Prahy. Po válce zastával vysoké vojenské funkce a vedl potlačení maďarského povstání v roce 1956.
Ivan Stěpanovič Koněv byl jedním z nejvýznamnějších sovětských vojevůdců 20. století, který sehrál klíčovou roli ve druhé světové válce na východní frontě. Jako maršál Sovětského svazu vedl Rudou armádu v řadě rozhodujících operací, které přispěly k osvobození velké části východní Evropy od nacistické okupace. Jeho velení zahrnovalo významné bitvy jako karpatsko-dukelskou operaci, viselsko-oderskou ofenzívu a závěrečný útok na Berlín.
Koněvův vojenský význam spočívá nejen v jeho schopnosti vést rozsáhlé operace, ale také v jeho taktické inovaci, jako byla maskirovka během bitvy u Kurska. Po válce zastával vysoké vojenské funkce, včetně velení pozemních sil SSSR a ozbrojených sil Varšavské smlouvy, a podílel se na potlačení maďarského povstání v roce 1956. Jeho vojenský odkaz je dodnes předmětem diskuzí, zejména v souvislosti s jeho rolí v poválečné politice a vojenských intervencích v zemích východního bloku.
Ivan Koněv se narodil 16. prosince 1897 v ruské rolnické rodině v obci Lodejno v Nikolském újezdu Vologodské gubernie. Matka mu zemřela při porodu, což ovlivnilo jeho rané dětství. Vyrůstal na dalekém severu Ruska, kde absolvoval školní docházku na farní škole s potěšením. Ve věku šestnácti let odešel z domova a pracoval jako lesní dělník a tesař.
Za první světové války byl v osmnácti letech odveden do carské armády, kde sloužil u dělostřelectva a dosáhl hodnosti poddůstojníka. Po Říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany a začal organizovat rudogvardějské jednotky. Během občanské války působil jako vojenský komisař a velitel různých jednotek, což položilo základy jeho vojenské kariéry v Rudé armádě.
Po vstupu do Rudé armády během ruské občanské války působil Koněv jako komisař obrněného vlaku a později jako komisař brigády a divize ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky. Po začlenění této republiky do SSSR byl komisařem 17. střeleckého sboru. V této době si vybudoval blízké vztahy s Klimentem Vorošilovem, což mu později pomohlo přežít Stalinovy čistky.
Od roku 1924 působil jako komisař divize, absolvoval velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku. V roce 1929 vedl 17. střeleckou divizi a studoval na Vojenské akademii Frunzeho. V 30. letech velel několika divizím a armádám, včetně 2. armády v Mongolsku, a díky podpoře Vorošilova unikl čistkám v Rudé armádě.
Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 velel Koněv 19. armádě a později Západnímu frontu, který však utrpěl těžké ztráty u Vjazmy. Zachránil ho Georgij Žukov, který jej přijal do svého štábu. Od října 1941 velel Kalininskému frontu a podílel se na zastavení německého postupu a protiofenzívě u Moskvy.
V letech 1942–1944 velel Koněv několika frontům, včetně Západního, Severozápadního, Stepního a 2. ukrajinského frontu. Podílel se na bitvě u Kurska, osvobozování Ukrajiny, Korsuň-ševčenkovské operaci a Lvovsko-sandoměřské ofenzívě. V únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.
Od května 1944 velel 1. ukrajinskému frontu, vedl Karpatsko-dukelskou operaci a viselsko-oderskou ofenzívu, během níž osvobodil Osvětim a postupoval do Slezska a Saska. V dubnu 1945 se účastnil dobytí Berlína a v květnu osvobodil Prahu, kde jeho vojska vedla těžké boje s německými jednotkami.
Po válce byl velitelem sovětských okupačních vojsk v Rakousku, hlavním velitelem pozemních sil SSSR a později velitelem ozbrojených sil Varšavské smlouvy. V roce 1956 vedl potlačení maďarského povstání a v letech 1961–62 velel sovětským vojskům v NDR během výstavby Berlínské zdi. V 60. letech byl inspektorem generálů a v roce 1968 navštívil Československo.
Koněv velel Kalininskému frontu a podílel se na zastavení německého postupu a následné sovětské protiofenzívě v zimě 1941–42.
Jako velitel Stepního frontu vedl jižní část sovětské protiofenzívy a využil maskirovku k dosažení taktické překvapivosti.
Vedení sovětských a československých vojsk v operaci, která podporovala Slovenské národní povstání a osvobozovala jižní Polsko.
Velitel 1. ukrajinského frontu, který dosáhl průlomu do Německa, osvobodil Osvětim a postupoval na Berlín.
Koněvova vojska jako první spojenecká armáda vstoupila do Prahy během pražské ofenzívy a ukončila německou okupaci.
Ivan Koněv je považován za jednoho z nejvýznamnějších sovětských maršálů druhé světové války, jehož taktické schopnosti a velení výrazně přispěly k porážce nacistického Německa. Jeho využití maskirovky u Kurska je považováno za mistrovský příklad vojenské klamné taktiky. Po válce měl významnou roli v poválečné vojenské a politické struktuře SSSR a Varšavské smlouvy, včetně kontroverzních zásahů v Maďarsku a během Pražského jara. Jeho odkaz je vnímán různě – jako osvoboditele a zároveň jako představitele sovětského vojenského a politického vlivu ve východní Evropě.
Narodil se 16. prosince 1897 v obci Lodejno v Nikolském újezdu Vologodské gubernie.
Vedení obrany Moskvy, bitvy u Kurska, osvobození Ukrajiny, viselsko-oderská ofenzíva, dobytí Berlína a osvobození Prahy.
Stal se velitelem pozemních sil SSSR, vedl ozbrojené síly Varšavské smlouvy a podílel se na potlačení Maďarského povstání v roce 1956.
Kvůli jeho roli v potlačení Maďarského povstání, účasti na vojenských intervencích a poválečné sovětské okupaci v regionu.
Zemřel 21. května 1973 v Moskvě na rakovinu.