Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu

Po vstupu do armády sloužil Wellesley jako pobočník dvou správců Irska, kde plnil především společenské a poradní úkoly. V roce 1789 byl zvolen poslancem irského parlamentu za obvod Trim. Postupně si kupoval vyšší vojenské hodnosti, což bylo v té době běžné, a dosáhl hodnosti podplukovníka. V této době se také zamiloval do Kitty Pakenhamové, jejíž rodina však jeho nabídku k sňatku odmítla kvůli jeho finanční situaci a perspektivám.

Wellesley se zúčastnil neúspěšné kampaně v Nizozemsku, kde získal první zkušenosti z bojů. V bitvě u Boxtelu velel brigádě a naučil se důležitosti taktiky, jako je použití opakované střelby a podpory námořnictva. Přes neúspěch kampaně si uvědomil chyby velení a organizace, což mu pomohlo v dalším vojenském růstu.

Po přesunu do Indie se Wellesley zapojil do čtvrté anglo-mysorejské války proti sultánu Tipu Sultanovi. Byl klíčovým organizátorem logistických příprav a vedl několik bitev, včetně bitvy u Seringapatamu, kde britské síly zvítězily a Tipu Sultan padl. Po válce se stal guvernérem Seringapatamu a Mysore, kde reformoval místní správu. V roce 1803 zvítězil v bitvě u Assaye proti Maráthům, což upevnilo jeho vojenskou reputaci.

Wellesley vedl britské a spojenecké síly proti Napoleonovým vojskům na Pyrenejském poloostrově. Dosáhl významných vítězství v bitvách u Ricy, Vimerie, Talavery a Salamanky, čímž osvobodil Madrid a posílil postavení spojenců. V roce 1813 vedl vítěznou bitvu u Vitorie, po níž pronikl do jižní Francie. Za své úspěchy byl povýšen na polního maršálka a získal titul vévody z Wellingtonu.

Po Napoleonově návratu z Elby převzal Wellington velení spojeneckých sil v Belgii. Po počátečních bojích u Ligny a Quatre Bras vedl 18. června 1815 rozhodující bitvu u Waterloo, kde společně s pruskými vojsky porazil Napoleonovu armádu. Tato bitva ukončila napoleonské války a zajistila Wellingtonovi místo v historii jako jednoho z největších vojenských velitelů.