de Havilland Firestreak
British first-generation, passive infrared homing air-to-air missile
Specifikace
| Země původu | Spojené království |
|---|---|
| Zavedení | 1957 |
Popis
Firestreak byl vyvinut v raných 50. letech jako první britská infračervená střela vzduch-vzduch, určená pro zadní aspekt cíle s úhlem útoku 20 stupňů. Jeho konstrukce byla složitá, s elektronickými trubkami vyžadujícími chlazení a topení, aby se zabránilo zamrznutí pohyblivých částí před odpálením. Elektronika byla umístěna v přední části střely, což vedlo k přesunu hlavice dozadu kolem trysky motoru. Ovládání kormidel bylo řešeno netradičně – pomocí ovladačů v nose a dlouhých táhel poháněných stlačeným vzduchem z lahví v zadní části.
Střela používala PbTe infračervený vyhledávač chlazený na −180 °C, umístěný pod osmihranným kuželovým krytem, který byl navržen tak, aby minimalizoval námrazu. Pohon zajišťoval raketový motor Magpie s 28 kg korditu, který hořel 1,9 sekundy. Pro zvýšení bezpečnosti a funkčnosti bylo nutné chlazení a ohřev střely během letu a před odpálením, přičemž chladící kapalina byla amoniak a teplý vzduch byl přiváděn z motoru letadla.
Bojové nasazení a služba
Firestreak vstoupil do služby v roce 1957 u Royal Air Force a Royal Navy, kde byl nasazen na stíhačkách English Electric Lightning, de Havilland Sea Vixen a Gloster Javelin. Byl to první efektivní britský vzduch-vzduch řízený střela a umožňoval střelci odpálit zbraň a pokračovat v boji s dalším cílem díky režimu "fire and forget". Střela však byla vysoce toxická a vyžadovala speciální ochranu pro obsluhu při manipulaci.
Firestreak zůstal ve službě až do roku 1988, kdy byl nahrazen modernější střelou Red Top, která byla rychlejší, měla delší dosah a lepší schopnosti navádění, avšak Firestreak zůstal v provozu na starších verzích Lightning, které nemohly nést Red Top kvůli konstrukčním omezením.
Varianty
První verze, pasivní infračervený naváděč chlazený amoniakem, složitá konstrukce s elektronickými trubkami, nasazena od roku 1957.
Studovaná varianta s výkonnějším motorem Magpie II a vylepšeným PbTe vyhledávačem, nebyla přijata do služby.
Varianta s větším rozpětím křídel a motorem s nižším výkonem, určená pro omezení přehřívání při vysokých rychlostech, nebyla přijata.
Vylepšená verze s PbTe "Violet Banner" vyhledávačem chlazeným na vyšší citlivost, motorem Magpie III a ocelovými křídly s "mach tips", projekt zrušen po roce 1956.
Verze s poloaktivním radarovým naváděním pro Sea Vixen, projekt ukončen kvůli problémům s instalací radarového osvětlení.
Modernizovaná verze s tranzistorovou elektronikou, novým motorem Linnet, větší a účinnější hlavicí s expandujícím prstencem, a jednodušším InSb vyhledávačem chlazeným stlačeným vzduchem, vstoupila do služby v roce 1964.
Zajímavosti
- Firestreak byl třetí infračerveně naváděnou střelou vzduch-vzduch na světě, po amerických AIM-4 Falcon a AIM-9 Sidewinder.
- Elektronika střely byla založena na vakuových trubicích, které vyžadovaly chlazení amoniakem a topení horkým vzduchem z motoru letadla.
- Hlavice střely byla umístěna kolem raketové trysky v zadní části, což bylo neobvyklé řešení kvůli omezenému prostoru v přední části.
- Střela byla vysoce toxická, což vyžadovalo použití ochranných prostředků CRBN při manipulaci s ní.
- Red Top, nástupce Firestreaku, dosahoval rychlosti až Mach 3,2 a měl efektivní dosah téměř dvojnásobný oproti Firestreaku.
Časté otázky
Jaký typ navádění používala střela Firestreak?
Firestreak používal pasivní infračervené navádění zaměřené na teplo motorů cílového letadla.
Proč byla konstrukce Firestreaku tak složitá?
Složitost vyplývala z použití vakuových trubic v elektronice, které vyžadovaly chlazení a topení, a z neobvyklého uspořádání ovládání kormidel přes táhla.
Kdy byl Firestreak vyřazen ze služby?
Firestreak zůstal ve službě až do roku 1988, kdy byla poslední letadla Lightning vyřazena.
Jaké letouny nesly střelu Firestreak?
Firestreak nesly letouny Royal Air Force a Royal Navy, konkrétně English Electric Lightning, de Havilland Sea Vixen a Gloster Javelin.