Bitva u Isandlwany

Bitva u Isandlwany byla součástí britsko-zulské války, která začala poté, co Britové 11. prosince 1878 doručili zulskému králi Cetshwayovi ultimátum, jež bylo rázně odmítnuto. Britská armáda překročila 9. ledna 1879 řeku Buffalo River a vstoupila na území Zulského království, což vyvolalo ozbrojený konflikt. Britové věřili ve svou neporazitelnost a podcenili schopnosti Zuluů, což vedlo k nevyhnutelnému střetu.

Britský plán invaze byl původně rozsáhlejší, ale nakonec se soustředil na tři hlavní kolony, přičemž hlavní střední kolonu vedl Lord Chelmsford. Zuluové, ač vybaveni převážně tradičními zbraněmi, měli početní převahu a byli dobře organizováni a motivováni k obraně svého území. Britové podcenili jak logistické a taktické schopnosti Zuluů, tak i jejich odhodlání a rychlost postupu.

Britská střední kolona čítala asi 7 800 mužů, z toho přibližně 1 800 Britů, 2 500 afrických spojenců a několik set civilistů. Hlavní britské jednotky tvořily zkušené pěší pluky 24. pluku (později South Wales Borderers) a doprovázela je dělostřelecká podpora v podobě dvou 7liberních horských děl a raketové baterie. Velitelem britských sil v táboře u Isandlwany byl Brevet Lieutenant Colonel Henry Pulleine, který měl k dispozici asi 1 300 mužů a dvě děla. Kolonu No. 2 vedl plukovník Anthony Durnford, který dorazil s posilami 500 mužů a raketovou baterií.

Zuluové měli asi 20 000 válečníků, vybavených převážně tradičními zbraněmi jako jsou železné kopí assegai a štíty z kravské kůže, ale také několika starými mušketami a puškami. Jejich armádu vedli princové Ntshingwayo kaMahole Khoza a Mavumengwana kaNdlela Ntuli, přičemž část velení měl také Dabulamanzi kaMpande, polobratr krále Cetshwaya. Zuluové používali taktiku „býčí hlavy“ k obklíčení nepřítele a byli schopni rychlého a koordinovaného pohybu v terénu.

Dne 22. ledna 1879 britský tábor u Isandlwany nebyl opevněn, protože Chelmsford nepovažoval za nutné vytvářet laager a podcenil schopnosti Zuluů. Chelmsford odešel s částí svých sil hledat hlavní zulskou armádu, zatímco Pulleine zůstal s asi 1 300 muži v táboře. Zuluové se přiblížili v taktice známé jako „býčí hlava“, která umožnila obklíčit britské pozice.

Přestože Britové měli palebnou převahu díky puškám Martini-Henry a dělům, zpomalovaly je přísné předpisy o munici, což vedlo k postupnému poklesu intenzity palby. Zuluové využili početní převahy a postupně obcházeli britské pozice, což vedlo k průlomu do linií. Durnfordova jednotka byla brzy izolována a přinucena k ústupu, což odkrylo pravé křídlo britské obrany.

Britové se stáhli do tábora, kde se odehrála tvrdá ruční bitva. Zuluové postupně zlikvidovali britské jednotky, přičemž boj byl velmi krvavý a bez milosti. V závěru bitvy došlo i k zajímavému jevu – zatmění slunce, které bylo zaznamenáno jak britskými, tak zulskými svědky. Boj skončil totálním vítězstvím Zuluů a téměř úplným vyhlazením britských sil v táboře.

Britská armáda utrpěla těžké ztráty, přičemž bylo zabito přes 1 300 mužů, včetně většiny evropských vojáků a velitelů jako byli Pulleine a Durnford. Zuluové ztratili odhadem 1 000 až 3 000 mužů, přesné číslo není spolehlivě doloženo. Z britské strany přežilo jen několik málo důstojníků a vojáků, kteří unikli z obklíčení. Ztráty byly natolik vážné, že bitva představovala jednu z nejhorších porážek britské armády proti domorodému nepříteli v historii.

Bitva u Isandlwany znamenala těžkou ránu pro Britské impérium a výrazně pošramotila jeho reputaci v očích domorodých obyvatel Afriky, kteří si díky ní dokázali, že mohou porazit evropské vojáky i přes technologickou nevýhodu. Přestože Britové nakonec válku vyhráli, tato porážka vedla k přehodnocení britské taktiky a k nasazení mnohem větších sil v následné invazi.

Porážka také přispěla ke konci vlády Benjamina Disraeliho a ukázala limity evropského kolonialismu v 19. století. Zároveň posílila morálku a sebevědomí zulského království, i když jeho naděje na vyjednání míru byly nakonec zmařeny. Bitva zůstává významnou událostí v historii koloniálních válek a je často studována jako příklad podcenění protivníka a důsledků špatného velení.