Třetí bitva u Pánípatu

Třetí bitva u Pánipátu se odehrála v kontextu úpadku Mughalské říše a vzestupu Maráthské říše v Indii. Po dlouhých válkách s Mughalskou říší Maráthové získali kontrolu nad rozsáhlými územími v severní Indii, včetně Dillí a Paňdžábu, což vedlo k přímé konfrontaci s Durránskou říší Ahmada Šáha Durráního.

Ahmad Šáh Durrání, rozhořčený expanzí Maráthů, sestavil koalici s místními spojenci, včetně Mughalské říše, Rohillů a Navába Shuja-ud-Daulaha z Oudhu, aby zastavil maráthskou expanzi. Maráthové pod velením Sadašivrao Bhaua shromáždili armádu a vydali se na sever, aby čelili této hrozbě, přičemž byli doprovázeni velkým počtem civilistů, včetně poutníků.

Napětí mezi maráthskými veliteli, nedostatek zásob a strategické chyby, jako i absence podpory některých hinduistických vládců, přispěly k dramatickému průběhu bitvy a nakonec k porážce Maráthů.

Maráthská armáda čítala přibližně 45 000 až 60 000 vojáků, vedených Sadašivrao Bhauem, třetím nejvyšším představitelem Maráthské konfederace, doprovázených asi 200 000 civilisty. Mezi veliteli byli také Holkar, Scindia, Gaikwad a Govind Pant Bundele. Maráthové disponovali moderním francouzským dělostřelectvem a pěchotou vyzbrojenou mušketami a bajonety.

Durránská říše pod velením Ahmada Šáha Durráního měla podporu tří klíčových spojenců: Mughalské říše vedené Najibem ad-Dawlah, Rohillů (paštunských kmenů) a Navába Shuja-ud-Daulaha z Oudhu. Afghánská armáda byla vybavena lehkými otočnými děly zamburaky a jezaily (puškami). Koalice měla početní i kvalitativní převahu a výhodu v pohyblivosti a znalosti terénu.

Bitva začala 14. ledna 1761, kdy maráthští vojáci po přerušení půstu vyrazili z táborů a zaujali pozice asi 2 km od afghánských linií. Maráthové zahájili útok levého křídla pod velením Ibrahima Khana, který způsobil značné ztráty Rohillům. Následoval útok Sadašivrao Bhaua proti afghánskému levému středu, který prolomil afghánské linie, ale maráthové neměli dostatečnou kavalérii k udržení průlomu.

Afghánský vůdce Ahmad Šáh Durrání rozkázal zastřelit dezertéry a poslal čerstvé zálohy, včetně 2 000 dělostřelců s otočnými děly na velbloudech (zamburaky), které účinně zasáhly maráthskou kavalérii. Boj se změnil v krvavý střet muže proti muži, kdy maráthská pěchota začala ustupovat pod tlakem čerstvých afghánských jednotek.

V kritickém momentu došlo k vzpouře maráthských zajatců, kteří se převlékli do afghánských barev a zaútočili zezadu, což vneslo chaos do maráthských řad. Višwasrao, syn Peshwy, byl zabit, a Sadašivrao Bhau bojoval až do konce. Někteří maráthští velitelé, včetně Holkara a Scindii, se rozhodli ustoupit a zachránit část armády.

Bitva skončila rozhodujícím vítězstvím Ahmada Šáha Durráního a jeho spojenců, kteří zničili hlavní maráthské síly.

Ztráty na obou stranách jsou historiky velmi rozporuplné. Předpokládá se, že během bitvy bylo zabito 60 000 až 70 000 maráthských vojáků. Den po bitvě bylo podle svědectví povražděno asi 40 000 maráthských zajatců. Některé zdroje uvádějí, že celkově zahynulo během a po bitvě až 100 000 Maráthů včetně civilistů. Ztráty afghánské strany nejsou spolehlivě doloženy.

Porážka Maráthů v bitvě u Pánipátu znamenala zásadní zvrat v mocenské rovnováze v Indii. Maráthská říše utrpěla těžké ztráty na životech i na vojenské síle, což oslabilo její expanzivní ambice na severu Indie.

Durránská říše pod vedením Ahmada Šáha Durráního upevnila svou pozici v severní Indii a potvrdila svou mocenskou dominanci. Bitva také ukázala složitost indických mocenských vztahů, kdy náboženské a politické aliance hrály klíčovou roli.

Dlouhodobě bitva ovlivnila další vývoj v regionu, včetně postupného úpadku Mughalské říše a změn v mocenských strukturách, které nakonec umožnily pozdější koloniální expanzi evropských mocností.