Bitva u Ramillies

Bitva u Ramillies se odehrála během válek o dědictví španělské, kdy po úspěšném roce 1704 následoval pro protifrancouzskou koalici spíše neúspěšný rok 1705. Pokračující úspěchy Francouzů v severní Itálii vedly k plánům přesunu spojeneckých sil do Itálie, které však zhatily nové francouzské operace u řeky Rýn. Vévoda z Marlborough tak zůstal na Rýně a Evžen odešel do Itálie, přičemž rozhodnutí na těchto bojištích nepadlo a boje pokračovaly i v roce 1706.

Francouzský král Ludvík XIV. i přes neúspěchy usiloval o mír za rozumných podmínek a proto na jaře 1706 nařídil svým generálům zahájit ofenzívu. Maršál Villeroy dostal příležitost napravit své předchozí neúspěchy a byl pod tlakem krále, aby svedl rozhodnou bitvu, která by navázala na menší úspěchy z roku 1705 a napravila reputaci francouzské armády.

Spojenecké síly pod velením vévody z Marlborough čítaly asi 62 000 mužů, včetně jednotek z Anglického království, Spojených provincií nizozemských a Dánska. Francouzsko-španělsko-bavorská armáda vedená maršálem Villeroyem a bavorským vévodou Maxmiliánem Emanuelem měla přibližně 60 000 mužů. Marlborough plánoval využít výhod své konvexní pozice a vnitřní linie, zatímco Villeroy se snažil držet obrannou linii táhnoucí se od Autre-Eglise přes Offus a Ramillies až k Taviers, chráněnou bažinatým terénem a potoky. Obě strany měly silné dělostřelectvo a větší část jízdy byla soustředěna na jihu bojiště.

Bitva začala kolem 13:00 útokem Marlboroughovy Modré gardy na francouzsky obsazené vesnice Taviers a Franquenée, které byly dobyty asi v 13:15. Villeroy vyslal bavorské zálohy a jednotky ze středu formace k jejich znovudobytí a zároveň poslal posily na sever, kde spojenci zaútočili na Autre-Eglise. Francouzi odolávali útokům v centru u Ramillies a Offus, ale jejich protiútoky začaly rozvracet holandské jednotky na jihu.

Villeroy reorganizoval linii, která však byla v různých úsecích bráněna rozdílnými silami. Marlborough si všiml slabiny mezi Ramillies a Taviers, kde byly jen slabší jízdní jednotky, a rychle přesunul veškerou jízdu na levé křídlo, aby tuto slabinu využil. Tento útok způsobil zhroucení francouzské obrany dříve, než mohly přijít posily, a bitva byla rozhodnuta kolem 19:00.

Francouzi se začali stahovat na sever, ale byli pronásledováni Marlboroughovými jednotkami, které jim způsobily další ztráty, než tma ukončila boje.

Konkrétní čísla ztrát nejsou ve zdrojích spolehlivě doložena, proto nelze uvést přesné počty padlých, raněných či zajatých na obou stranách.

Porážka u Ramillies znamenala pro Francii katastrofu, neboť ztratila kontrolu nad Španělským Nizozemím, což byla osobní rána pro bavorského vévodu Maxmiliána Emanuela, který přišel o své místodržitelství. Francie přestala být schopna vážně ohrožovat Říši a musela přesunout část sil z Itálie, včetně maršála Vendôma, aby stabilizovala situaci na Rýně a v Nizozemí.

Tento přesun přispěl k drtivé porážce Francouzů u Turína, čímž spojenci v roce 1706 dosáhli největšího územního a materiálního zisku během války o dědictví španělské. Rok 1706 je proto považován za zázračný rok (annus mirabilis) pro spojenecké síly.