Bitva u Sekigahary

Po smrti Hidejošiho Tojotomiho, který sjednotil Japonsko, vznikla mocenská vakuum a napětí mezi jeho vazaly a armádními veliteli. Invaze do Koreje výrazně oslabila klan Tojotomi a zhoršila vnitřní konflikty mezi jeho přívrženci. Po smrti Tošiie Maedy, významného spojence, se napětí mezi Iejasuem Tokugawou a loajálními byrokraty klanu Tojotomi vyhrotilo do otevřených nepřátelských akcí.

Iejasu Tokugawa využil rozkolů a získal nespokojence na svou stranu, zatímco Micunari Išida vytvořil alianci proti němu, vedenou Terumotem Mórim, která byla známá jako západní aliance. Klan Tojotomi se do bitvy přímo nezapojil a zůstal formálně neutrální.

Napětí vyvrcholilo obviněním z velezrady a spiknutí proti Iejasuovi, což vedlo k vojenskému střetu mezi východní a západní aliancí o kontrolu nad Japonskem.

Východní alianci vedl Iejasu Tokugawa, který disponoval asi 75 000 muži, včetně významných daimjóů jako Fukushima Masanori a Ii Naomasa. Jeho syn Hidetada vedl další vojsko, které se však kvůli obléhání hradu Ueda nemohlo včas připojit k hlavnímu střetu.

Západní alianci tvořilo asi 128 000 mužů pod velením Micunariho Išidy, oficiálně vedená Terumotem Mórim, který se však bitvy nezúčastnil. Aliance zahrnovala několik významných daimjóů, z nichž někteří během bitvy zradili a přešli na stranu Tokugawy, což zásadně ovlivnilo výsledek bitvy.

Iejasu využil taktiku přesvědčování a slibů léna, aby získal klíčové velitele západní aliance na svou stranu, což vedlo k několika zradám během bitvy.

Bitva začala 21. října 1600 u městečka Sekigahara za husté mlhy, kdy se obě armády náhodně setkaly. Iejasu Tokugawa rozmístil své síly jižně od pozic západní aliance, která zaujala obrannou formaci.

První útok vedl Ii Naomasa s jednotkou 3 600 mužů, známých jako "červení ďáblové", na centrum západní armády. Následoval útok Fukushimy Masanoriho proti Ukita Hideiemu. Boj se dostal do patové situace, kdy obě strany byly pevně postaveny.

Klíčovým momentem byla zrada Hideakiho Kobajakawy, který původně váhal, ale nakonec nařídil svým jednotkám zaútočit na západní pozice, což vedlo k dalším zradám dalších daimjóů a rozkladu západní armády. Velitelé západní aliance se rozprchli, někteří spáchali sebevraždu, jiní byli zajati.

Významnou roli sehrála také absence části východních a západních jednotek, které se kvůli obléhání hradu Ueda a hradu Tanabe nemohly včas dostavit na bitevní pole.

Přesná čísla ztrát nejsou ve zdrojích spolehlivě doložena. Odhady se liší a nejsou uvedeny, proto nelze uvést přesné počty padlých, raněných či zajatých na obou stranách.

Po vítězství u Sekigahary Iejasu Tokugawa přerozdělil území a léna, odměnil své spojence a potrestal odpůrce, čímž získal kontrolu nad územími dříve patřícími klanu Tojotomi. Micunari Išida, Jukinaga Koniši a Ekei Ankokudži byli veřejně popraveni, což výrazně oslabilo moc klanu Tojotomi.

Bitva je považována za neoficiální začátek šógunátu Tokugawa, který vládl Japonsku následujících více než 250 let. Iejasu se o tři roky později stal šógunem, čímž definitivně převzal moc.

Některé klany, zejména Móri, Šimazu a Čósokabe, se s novým uspořádáním smiřovaly těžce a během šógunátu Tokugawa byly centry odporu proti jeho vládě. Jejich potomci se později podíleli na svržení šógunátu.