Bitva u Stamford Bridge

V roce 1066 po smrti bezdětného krále Eduarda Vyznavače vypukl boj o anglický trůn mezi několika uchazeči z různých částí severozápadní Evropy. Mezi nimi byl i norský král Harald Hardrada, který si činil nárok na anglický trůn. Norové shromáždili velkou flotilu lodí a vylodili se na anglickém pobřeží, přičemž byli posíleni o síly z Flander a Skotska vedené Tostigem Godwinsonem, bratrem anglického krále Harolda Godwinsona, jenž byl z Anglie vyhnán.

V pozdním létě 1066 se Norové vydali k Yorku, kde porazili severoanglické vojsko hrabat Edwina a Morcara v bitvě u Fulfordu a dobyli město. Král Harold Godwinson, který očekával invazi Normanů na jihu Anglie, se dozvěděl o norské invazi a vyrazil s armádou na sever, aby Norům čelil. Cílem bylo překvapit norské síly u Stamford Bridge, kde měly Norové přijmout další posily a zásoby.

Norská armáda pod vedením krále Haralda Hardrady čítala podle ság a kronik mezi 7 000 až 9 000 muži, včetně posil z Flander a Skotska vedených Tostigem Godwinsonem. Norové byli rozděleni na dvě části po obou březích řeky Derwent a neměli u sebe válečnou zbroj, kterou nechali na lodích, protože očekávali pouze posily.

Anglické vojsko vedl král Harold Godwinson, který se s jezdectvem a královskými důstojníky vydal na rychlý přesun z jižní Anglie do Yorkshire, vzdáleného téměř 300 kilometrů, během čtyř dnů. Jeho cílem bylo překvapit norské síly u Stamford Bridge a zabránit jejich dalšímu postupu.

Anglické vojsko dorazilo k řece Derwent u Stamford Bridge nečekaně rychle a překvapilo norské vojáky, kteří neměli nasazenu válečnou zbroj. Norové byli rozděleni na dvě části po obou březích řeky a neměli postavené obranné valy. Na západním břehu se Norové pokusili o neúčinný odpor nebo utíkali přes most.

Při přechodu přes most se Angličané setkali s tvrdým odporem jednoho norského válečníka, který sám zabil asi 40 anglických vojáků, než byl zabit nenadálým útokem zespodu. Toto zpoždění umožnilo Norům vytvořit sevřený obranný útvar – štítovou zeď.

Angličané překročili most a střetli se s norskou štítovou zdí. Bitva trvala několik hodin a i když Norové kladli odpor, jejich absence brnění byla rozhodující nevýhodou. Angličané využili mezery v obranné linii a rozdělili norské síly, což vedlo k jejich porážce. Král Harald Hardrada a Tostig Godwinson padli v boji.

V pozdější fázi bitvy dorazily norské posily vedené Eysteinem Orrem, které však byly vyčerpané a byly brzy poraženy. Norové byli rozprášeni a mnozí z nich zahynuli při útěku, někteří se utopili při přechodu řek.

Přesná čísla ztrát nejsou spolehlivě doložena. Víme, že většina norských vojáků byla zabita včetně krále Haralda Hardrady a Tostiga Godwinsona. Anglické ztráty nejsou v pramenech přesně uvedeny. Odhady se liší a nejsou v dostupných zdrojích uvedena konkrétní čísla.

Po bitvě král Harold Godwinson přijal příměří od přeživších Norů, včetně Haraldova syna Olafa, kteří se zavázali již na Anglii neútočit a byli propuštěni. Tím skončila vikinská éra v Anglii.

Vítězství však bylo krátkodobé, protože již o tři týdny později, 14. října 1066, byl Harold poražen a zabit v bitvě u Hastingsu Normanem Vilémem, což znamenalo začátek normanského ovládnutí Anglie.

Bitva u Stamford Bridge je tradičně považována za konec vikinské éry, ačkoli skandinávské výpravy do Británie a Irska pokračovaly i v dalších desetiletích.