Bitva u Argentorata

V roce 357 probíhaly v římské říši rozsáhlé vojenské operace proti germánským kmenům, které využily oslabení římských hranic během vnitřních konfliktů a občanské války. Po pádu a ztrátě řady opevnění na Rýně se Alamani usadili na území dnešního Alsaska a začali plenit římské provincie v Galii. Císař Julianus, jmenovaný Caesar pro tři Galie, dostal za úkol obnovit římskou kontrolu a vyhnat germánské nájezdníky zpět za řeku.

Situace byla komplikována tím, že římské síly byly oslabené po občanské válce a že magister militum Barbatio, vyslaný císařem Constantiem II. na pomoc Julianovi, neprojevoval ochotu spolupracovat. Julian tak čelil Alamanskému nebezpečí s relativně malou armádou, přestože se mu podařilo stabilizovat situaci v Galii a obnovit některá opevnění na Rýně.

Římské síly pod velením císaře Juliana čítaly asi 13 000 profesionálních vojáků, včetně těžké a střední jízdy, lehké jízdy a jízdních lučištníků. Římská pěchota byla dobře vycvičená a disciplinovaná, rozdělená na těžkou pěchotu v centru a zadním šiku a pomocné sbory na křídlech. Naopak Alamani měli početní převahu, ale jejich vojsko bylo složeno převážně z branců s nedostatečným výcvikem a disciplínou, přičemž jejich jízda byla lehká a polovičního počtu než římská. Vůdcem Alamannů byl král Chnodomar, který se snažil využít početní převahy a takticky rozmístit lehké pěšáky mezi jízdu, aby oslabili římské jezdce.

Bitva začala neúspěšně pro Římany, když taktika Chnodomara s pěšáky mezi jízdou způsobila ztráty římské jízdě včetně dvou velitelů, což vedlo k jejímu dočasnému ústupu a odhalení pravého křídla římské armády. Zkušené římské jednotky však udržely postavení a povzbudily ustupující jezdce k návratu do boje. Hlavní útok Alamannů v neuspořádaném šiku narazil na pevnou římskou pěchotu, která dokázala prorážející nepřátele zatlačit zpět.

Magister militum Severus na levém křídle očekával, že se Alamani stáhnou do lesa a zaútočí později, ale ti zaútočili dříve a byli díky římské přesile poraženi. Postupně se situace na bojišti obrátila ve prospěch Římanů, kteří díky tvrdému výcviku a disciplíně donutili Alamany k ústupu. V panice a tlačeni svými druhy v zadním šiku se Alamani začali rozpadat, někteří byli ušlapáni, jiní prchali a byli pronásledováni římskou jízdou. Mnozí z nich se pokusili přeplavat Rýn, kde se kvůli neplaveckým schopnostem a těžkému brnění utopili.

V bitvě podle zdrojů zemřelo přibližně 6 000 Alamannů a dalších asi 2 000 se utopilo při pokusu o přeplavení Rýna. Na římské straně bylo hlášeno pouze 234 mrtvých. Tyto údaje jsou založeny na Ammianu Marcellinovi a dalších pramenech, přičemž přesná čísla nejsou spolehlivě doložena a mohou být propagandisticky zkreslena.

Po vítězství v bitvě u Argentoratu se zbytek Alamannů stáhl za Rýn, čímž byla obnovena římská kontrola nad Alsaskem a okolím. Julian mohl pokračovat v opravách a opevňování římských pevností na Rýně, čímž posílil obranu římských hranic proti germánským nájezdům.

Tato bitva byla rozhodujícím momentem v kampani Juliana v letech 355–357, která měla za cíl vyhnat barbarské nájezdníky z Galie a obnovit stabilitu na západní hranici říše. Vítězství také posílilo Julianovu pozici v říši a přispělo k jeho budoucímu vzestupu jako císaře.