Bitva u Zenty

Bitva u Zenty byla poslední velkou bitvou mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje jednu z nejdrtivějších porážek turecké historie. Příčinou střetnutí byla snaha tureckého sultána Mustafy II. získat zpět území v Uhrách a Sedmihradsku, která Osmanská říše ztratila po bitvě u Vídně.

Po bitvě u Vídně v roce 1683 začala Habsburská monarchie postupně obsazovat území Osmanské říše v Pannonii, včetně Belgradu a většiny Panonské nížiny. Osmanská říše však reorganizovala svou armádu a pod vedením sultána Mustafy II. zahájila v roce 1697 novou invazi do Uher s cílem obnovit kontrolu nad ztracenými oblastmi. Tento konflikt byl součástí Velké turecké války, která trvala od roku 1683 do roku 1699.

Habsburská armáda pod velením prince Evžena Savojského čítala přibližně 50 000 mužů, složených z německých, rakouských, uherských a srbských jednotek, včetně 12 000 vojáků uherského palatina Pavla Eszterházyho a 10 000 mužů srbské milice pod velením Jovana Popoviće Tekeliji. Osmanská armáda, vedená sultánem Mustafou II., měla asi 100 000 mužů a spoléhala na podporu uherské kurucké jízdy pod vedením Imre Thökölyho.

Sultán Mustafa II. plánoval překročit řeku Tisu v oblasti Zenty a vpadnout do Sedmihradska, čímž by získal prakticky nechráněné území před sebou. Evžen Savojský však získal informace o tureckém plánu díky zajetí vysokého tureckého důstojníka a rychle se rozhodl k zásahu. Osmanská armáda však podcenila potřebu průzkumu a hlídek, což vedlo k jejich zaskočení.

Dne 11. září 1697 začala osmanská armáda přecházet řeku Tisu u Zenty, přičemž část jízdy již byla na druhém břehu a děla právě přecházela. Habsburské síly, vedené Evženem Savojským a informované o tureckých pohybech díky Jovanovi Popovići Tekeliji, provedly rychlý pochod bažinami a zaskočily Turky v nejzranitelnější chvíli během přechodu řeky.

Habsburská armáda zaútočila z více stran, přičemž generál Guido Starhemberg vedl útok na levém křídle, který prorazil mezi tureckou levicí a mostem, čímž Turky uvízlé mezi řekou a mostem obklíčil. Současně generál Sigbert Heister velel pravému křídlu a Charles-Thomas de Vaudémont vedl útok zepředu, který prolomil turecké opevnění. Turecká pěchota byla zaskočena a rozprášena, mnoho vojáků padlo do řeky a utopilo se.

Velkovezír Elmas Mehmed Paša byl zabit na bojišti vzbouřenými janjičáry, zatímco sultán Mustafa II. opustil armádu a ustoupil do Temešváru. Habsburkové zajali turecký stan, harém, válečnou pokladnu, státní pečeť a dělostřelectvo. Po bitvě Evžen Savojský využil oslabení Turků k vpádu do Bosny a vypálení Sarajeva.

Osmanská armáda utrpěla těžké ztráty, odhaduje se, že v boji padlo asi 20 000 Turků a dalších 10 000 zahynulo utopením v řece Tise. Habsburská armáda hlásila pouze 429 ztrát. Mezi padlými byli i významní osmanští velitelé, včetně velkovezíra Elmas Mehmed Paši. Turecká vojska byla rozprášena a ztratila velkou část svého vybavení a pokladny.

Bitva u Zenty znamenala rozhodující porážku Osmanské říše, která ztratila kontrolu nad Banátem a byla nucena ustoupit z většiny Uher a Sedmihradska. Po bitvě zahájily obě strany mírová jednání, která vyústila v Karlovický mír z roku 1699. Tento mír znamenal konec osmanské nadvlády ve střední Evropě a upevnil hegemonii Habsburské monarchie v regionu.

V důsledku vítězství Evžen Savojský mohl podniknout další vojenské akce, včetně vpádu do Bosny a vypálení Sarajeva. Karlovický mír přinesl Habsburkům významné územní zisky, včetně Uher, Chorvatska, Sedmihradska a Slavonie, čímž se změnila politická mapa střední Evropy.