Bitva u Narvy

V 17. století byla ruská armáda technologicky a organizačně méně vyspělá než zbytek Evropy, což se týkalo i jejího vojenského vybavení a výcviku. Car Petr Veliký usiloval o získání přístupu k Baltskému moři dobytím švédských provincií, které Rusko ztratilo během Doby neklidu.

Ruská armáda byla v roce 1700 stále špatně vycvičená a trpěla nedostatkem zkušených důstojníků, což vedlo k problémům s velením a disciplínou. Rusko vytvořilo vojenskou alianci s Dánskem-Norskem a Polsko-Litevskou unií proti Švédsku, přičemž tři státy zaútočily na Švédsko z různých směrů. Švédská armáda byla naopak profesionální a disciplinovaná, což představovalo významnou výhodu.

Švédské síly čítaly přibližně 10 500 mužů, včetně asi 2 000 vojáků z města Narva, a byly vedeny králem Karlem XII. za podpory generála Karla Gustava Rehnskiölda a generála jezdectva Otta Vellingka. Švédská armáda byla dobře vycvičená a zkušená, s efektivním velením a podporou dělostřelectva.

Ruské síly měly asi 34 000 až 40 000 mužů, přičemž velení bylo svěřeno Charlesi Eugène de Croÿ, který nebyl zkušeným ruským generálem a převzal velení jen den před bitvou. Car Petr Veliký opustil armádu několik dní před bitvou. Ruská armáda byla rozdělena do tří hlavních částí, vedených mladými a málo zkušenými generály, a trpěla jazykovou bariérou mezi zahraničními veliteli a ruskými rolníky.

Dne 29. listopadu 1700 se švédská armáda přiblížila k vesnici Lagena nedaleko Narvy a připravila se na útok. Ruská armáda byla varována o příchodu Švédů a zvýšila ostražitost. Švédové rozdělili pěchotu do dvou skupin, které měly za úkol zaútočit na severní a jižní stranu ruských pozic.

Bitva začala 30. listopadu kolem 14:00 za silné vánice, která foukala sníh přímo do očí Rusů, což jim značně ztížilo obranu. Švédové rychle překonali ruské opevnění pomocí fascií a prorazili ruské řady, což vyvolalo paniku a chaos v ruských řadách.

Na pravém ruském křídle se udržely pouze dvě gardové regimentu, které se bránily v improvizované pevnosti, ale nakonec byly také poraženy. Ruské velení ztratilo morálku a rozhodlo se kapitulovat, přičemž část vojska byla zajata a část unikla přes řeku Narva.

Švédové opravili most Kamperholm, aby umožnili kapitulujícím ruským jednotkám přejít na pravý břeh řeky. Nejvyšší ruští velitelé byli zajati a později drženi jako vězni.

Švédské ztráty činily 667 mužů. Ruská armáda utrpěla asi 7 000 ztrát, zahrnujících padlé, raněné, utonulé, umrzlé a zemřelé hladem. Ruské ztráty zahrnovaly také zajaté vysoké důstojníky a značné množství ztracené výzbroje. Celkové ztráty ruské armády představovaly přibližně čtvrtinu jejího stavu, přičemž některé jednotky utrpěly až 57–68% ztráty.

Bitva u Narvy byla pro ruskou armádu katastrofální porážkou, která však nezastavila válku. Naopak porážka přiměla Petra Velikého k rozsáhlé reformě a modernizaci ruské armády.

Karel XII. se po vítězství rozhodl zaměřit na boj proti Sasům a Polákům, což mu umožnilo sesadit polského krále Augusta II., ale zároveň to dalo Petrovi čas na vybudování silnější armády. Ta nakonec porazila Švédy v bitvě u Poltavy a ukončila éru Švédska jako velmoci, kterou nahradilo Ruské impérium.

V roce 1704 dobyl Petr Veliký Narvu v druhé bitvě a upevnil tak ruský vliv v oblasti Baltského moře.