Bajbars

V roce 1250 se Bajbars významně podílel na porážce sedmé křížové výpravy francouzského krále Ludvíka IX. V bitvě u Al-Mansúry použil chytrou taktiku, kdy nechal otevřít bránu, aby křižáci vpadli do města, kde byli následně obklíčeni a poraženi. Později se podílel i na bitvě u Fariskuru, která ukončila křížovou výpravu a vedla k zajetí Ludvíka IX. Po vítězství nad křižáky se podílel na atentátu na sultána Turansaha, což vedlo k nástupu Šadžar ad-Durr na trůn.

Po vnitřních mocenských bojích v Egyptě v polovině 50. let 13. století Bajbars s dalšími mamlúky uprchl do Sýrie, kde se spojil s an-Násirem Júsufem. Společně se pokusili o invazi do Egypta, ale byli poraženi. Bajbars se poté zapojil do bojů v Palestině a Sýrii, kde se podílel na svržení místních guvernérů a bojích proti ayyubovským princům. V roce 1260 se vrátil do Egypta, kde se stal velitelem pod sultánem Kutuzem.

V roce 1260 Bajbars vedl předvoj mamlúcké armády v bitvě u Ajn Džálút, kde mamlúcké síly poprvé významně porazily mongolskou armádu. Po vítězství byl sultán Kutuz zavražděn, přičemž se Bajbars podle některých zdrojů na atentátu podílel, a následně se sám ujal trůnu. Jeho nástup znamenal začátek nové éry mamlúcké dominance v regionu.

Jako sultán zahájil Bajbars rozsáhlé vojenské tažení proti křižáckým státům v Sýrii. V roce 1268 dobyl Antiochii, kterou po dobytí zcela zničil a zmasakroval její obyvatele. Pokračoval v dobytí dalších křižáckých pevností jako Jaffa, Haifa, Safed či Krak des Chevaliers. Tyto úspěchy vedly k postupnému konci křižácké přítomnosti v regionu.

Bajbars pokračoval v obraně mamlúcké říše proti mongolským Ilchánům, vedl vítěznou bitvu u Elbistanu v roce 1277 a udržoval diplomatické vztahy s Zlatou hordou. Zároveň podnikl expedici do Núbie, kde porazil krále Davida a podrobil si makurské království, čímž rozšířil mamlúcký vliv i do Afriky.