☥ Egypt

Od sjednocení Egypta kolem roku 3150 př. n. l. byla armáda klíčovým nástrojem moci faraonů, kteří budovali rozsáhlé říše a chránili hranice. Hyksósové v období druhého přechodného období přinesli nové vojenské technologie, jako luky, bronzové zbraně a válečné vozy, které zásadně změnily egyptské válečnictví. Za vlády Ahmose I. byla egyptská armáda reorganizována a Egypt zahájil expanzi do Núbie a Levanty během Nové říše (1550–1077 př. n. l.), kdy se stal regionální mocností s profesionální armádou a vyspělou válečnou taktikou.

Po dobytí Egypta Alexandrem Velikým a nastolení Ptolemaiovské dynastie byla armáda ovlivněna helénistickými vojenskými tradicemi, přičemž Ptolemaiovci udržovali egyptské válečné zvyklosti a zároveň zaváděli řecké taktiky a zbraně. Egypt se stal významnou vojenskou a obchodní mocností v oblasti Středomoří, ale postupně ztrácel nezávislost a nakonec byl začleněn do římské říše, kde sloužil jako zdroj vojenských zásob a vojáků.

Po arabském dobytí v 7. století se Egypt stal součástí islámského světa, přičemž mamlúci, původně vojenská otrocká kasta, se stali elitní vojenskou silou a vládnoucí vrstvou po staletí. V roce 1517 dobyl Egypt Osmanský sultán Selim I., čímž se země stala osmanskou provincií, přičemž mamlúci si udrželi značnou vojenskou a politickou moc. Během této doby čelil Egypt řadě vnitřních i vnějších konfliktů, včetně nájezdů a hladomorů, které oslabily jeho vojenskou sílu.

Po Napoleonově tažení v roce 1798 a následném odchodu Francouzů převzal moc Muhammad Alí Paša, který provedl rozsáhlou modernizaci egyptské armády podle evropských vzorů, zavedl povinnou vojenskou službu a reorganizoval armádu na profesionální sílu. Pod jeho vedením Egypt rozšířil své území do severního Súdánu a Sýrie, ačkoli evropské mocnosti později omezily tyto expanze. Muhammad Alí položil základy moderního vojenského státu, kde vojáci tvořili významnou část populace.

V druhé polovině 19. století, po formálním udělení autonomie Egyptu v rámci Osmanské říše, se armáda stala nástrojem jak domácí moci, tak britského vlivu po okupaci v roce 1882. Britové udržovali vojenskou přítomnost a kontrolu nad Suezským průplavem, což mělo zásadní strategický význam. Egyptská armáda byla v této době modernizována, ale zároveň omezena britskou nadvládou, což vyvolalo nacionalistické hnutí a povstání, například Urabiho revoltu.

Po vyhlášení republiky v roce 1952 a následném sjednocení se Sýrií v rámci Spojené arabské republiky Egypt vedl několik ozbrojených konfliktů s Izraelem v letech 1948, 1956, 1967 a 1973. Tyto války měly zásadní dopad na vojenskou strategii a vývoj armády, zejména po porážce v roce 1967, kdy Egypt ztratil Sinajský poloostrov. V roce 1978 podepsal Egypt mírovou dohodu z Camp Davidu, která vedla k návratu Sinaje a demilitarizaci oblasti.