Bitva u El Alameinu

Druhá bitva u El Alameinu byla součástí severoafrické kampaně druhé světové války a odehrála se v říjnu 1942. Po úspěších německo-italských jednotek pod velením Erwina Rommela, které v roce 1942 postupovaly do Egypta a ohrožovaly Suezský průplav a Blízký východ, se britská 8. armáda pod novým velením generála Bernarda Lawa Montgomeryho připravovala na protiofenzivu.

Předcházející bitvy, včetně první bitvy u El Alameinu a bitvy u Alam el Halfa, zastavily postup Osy do Egypta. Rommelova armáda však byla vyčerpaná a trpěla nedostatkem zásob a paliva kvůli dlouhým zásobovacím liniím z Libye. Spojenci naopak mohli rychle doplňovat ztráty díky krátkým zásobovacím trasám a podpoře z Velké Británie a jejích spojenců.

Britové navíc využívali rozsáhlé zpravodajské informace z dešifrovaných německých komunikací (Ultra), což jim umožnilo přesně znát síly a záměry nepřítele. Přípravy na bitvu zahrnovaly i rozsáhlé klamné operace (např. Operation Bertram), které měly zmást německé velení ohledně místa a času útoku.

Spojenecké síly tvořilo přibližně 195 000 mužů a 1 029 tanků, pod velením britského generála Bernarda Lawa Montgomeryho, který vedl 8. armádu. Jeho plán zahrnoval hlavní útok na severu a vedlejší útok na jihu, s cílem prorazit německé minová pole a zničit nepřátelskou obranu.

Osa, složená z německých a italských jednotek Panzerarmee Afrika pod velením Erwina Rommela, disponovala asi 116 000 muži a 547 tanky. Rommel rozděloval své tankové jednotky do severní a jižní skupiny, aby mohl rychle reagovat na průlom, ale trpěl nedostatkem paliva a zásob. Jeho obrana byla založena na hlubokých minových polích a pevnostních liniích, které měly zabránit spojeneckému průlomu.

Bitva začala 23. října 1942 operací Lightfoot, kdy britské jednotky zahájily mohutnou dělostřeleckou přípravu a následný útok pěchoty s cílem prorazit minová pole. Inženýři měli za úkol vyčistit průchody pro tanky, ale kvůli hloubce a hustotě minových polí se průlom nepodařil úplně.

Následovala fáze nazvaná "Crumbling", kdy spojenecká pěchota pokračovala v postupném rozbíjení německých obranných linií za podpory leteckých útoků a dělostřelectva. Německé tankové jednotky podnikly protiútoky, ale byly odraženy.

Na konci října Montgomery vypracoval operaci Supercharge, zaměřenou na silný útok na jihozápadní část německých pozic. 2. listopadu zahájily spojenecké jednotky útok, který vytvořil mezeru v obraně Osy, a tanky pronikly do německých linií. Rommel, který utrpěl těžké ztráty a měl jen 36 tanků, byl nucen ustoupit navzdory rozkazům Hitlera.

Po vítězství u El Alameinu začala 8. armáda pronásledovat ustupující německo-italské jednotky až do Tuniska, kde se ústup Osy zastavil na Marethské linii.

Přesná čísla ztrát nejsou ve zdrojích spolehlivě doložena. Je známo, že britská 9. obrněná brigáda ztratila 70 ze svých 94 tanků během operace Supercharge. Německé ztráty zahrnovaly ztrátu většiny 88mm děl, zůstalo jich pouze 24 kusů. Celkové ztráty obou stran nejsou přesně uvedeny.

Druhá bitva u El Alameinu znamenala zásadní zlom v severoafrické kampani druhé světové války. Spojenci získali strategickou převahu v Africe a donutili německo-italské jednotky ustoupit z Egypta a Libye až k hranicím Tuniska.

Vítězství u El Alameinu ukončilo hrozbu Osy pro Blízký východ a Suezský průplav a výrazně zlepšilo morálku spojeneckých sil, které zde dosáhly svého prvního velkého úspěchu od roku 1941. Současně s koncem bitvy začala spojenecká invaze do francouzské severní Afriky (Operace Torch), čímž se otevřela druhá fronta v této oblasti.

Následné vytlačení Osy z Afriky bylo dokončeno v květnu 1943, kdy spojenci dobyli pevnost Tobrúk a definitivně porazili německo-italské jednotky v severní Africe.