Suezská krize

Suezská krize v roce 1956 byla vyvolána národním znárodněním Suezského průplavu egyptským prezidentem Gamálem Abd an-Násirem, což ohrozilo britské a francouzské hospodářské a strategické zájmy v regionu. Egypt také blokoval izraelské lodě v průplavu a Tiranské úžině, což zhoršovalo vztahy s Izraelem a vedlo k častým pohraničním incidentům a nájezdům palestinských fidájínů.

Politická situace byla napjatá, neboť arabské státy odmítaly Izrael jako suverénní stát a docházelo k opakovaným přepadům a vojenským střetům. Násir se snažil upevnit svou pozici vůdce arabského světa a odmítal západní vliv, což vedlo k jeho blízkým vztahům se Sovětským svazem a nákupu sovětské vojenské techniky. Naopak Izrael se spojil s Francií a připravoval vojenský zásah proti Egyptu.

Egypt disponoval na Sinaji dvěma pěšími divizemi (8. a 3.) a další pěší divizí, dále tankovou brigádou a mobilními jednotkami s obrněnými transportéry. Velitelem egyptských sil byl polní maršál Abdel Hakim Amer. Izrael nasadil šest pěších brigád, výsadkovou brigádu, 7. tankovou brigádu a dvě motorizované brigády, přičemž velení operace Kadeš měl velitel 202. výsadkové brigády Ariel Šaron.

Izrael plánoval náhlý útok na Sinaj s cílem donutit egyptskou armádu k ústupu a umožnit anglo-francouzské intervenci, která by obsadila průplavní pásmo. Egypt očekával izraelské útoky a posiloval obranu, ale původně podcenil rozsah izraelské invaze.

Invaze byla zahájena 29. října 1956 výsadkovou operací u průsmyku Mitla, kdy izraelská 202. parabrigáda byla vysazena o 4 km dále, než bylo plánováno, a musela se přesouvat pěšky. Izraelci postupně dobývali egyptské opěrné body Al-Kuntilla, At-Thamad a Nachl, přičemž překvapení bylo úplné a egyptské velení nebylo schopné rychle reagovat.

Egyptské jednotky se opevnily v průsmyku Mitla, kde izraelská průzkumná jednotka pod velením majora Mordechaje Gura byla uvězněna v těžkých bojích a utrpěla značné ztráty, přičemž Egypťané nakonec ustoupili. Současně izraelské jednotky dobývaly obranný prostor Abú Aghajla – Kussajma – Umm Kataf, kde 4. pěší brigáda a 7. tanková brigáda postupovaly pod egyptskou palbou a snažily se spojit s výsadkáři u Mitla.

Izraelci využívali leteckou podporu a dělostřelectvo, zatímco Egypt nasazoval tanky a protitankové zbraně. Boje byly intenzivní, ale izraelský postup byl úspěšný, což vedlo k obsazení strategických pozic na Sinaji.

V bitvě o průsmyk Mitla utrpěl Izrael 38 mrtvých vojáků, zatímco egyptské ztráty se odhadují na asi 200 mrtvých. Další přesné údaje o ztrátách nejsou ve zdrojích spolehlivě doloženy.

Suezská krize vedla k mezinárodnímu tlaku ze strany USA, Sovětského svazu a OSN, což donutilo Velkou Británii, Francii a Izrael stáhnout své jednotky z Egypta. Krize znamenala výrazné oslabení britského a francouzského vlivu na Blízkém východě a posílení prestiže Egypta a prezidenta Násira.

Násir se začal více orientovat na Sovětský svaz, který posílil svůj vliv v regionu. Krize také ukázala, že Velká Británie a Francie již nemohou samostatně prosazovat svou zahraniční politiku bez souhlasu Spojených států. OSN zřídila pohotovostní jednotky (UNEF) k dohledu na hranicích mezi Egyptem a Izraelem.

Dlouhodobě krize přispěla k přehodnocení mocenských poměrů na Blízkém východě a byla jedním z faktorů, které ovlivnily další vývoj v regionu během studené války.