Kuše
Mechanická střelná zbraň vystřelující šipky, jejíž ovládnutí vyžadovalo méně výcviku než luk, ale měla velkou průraznost.
Specifikace
| Původ | starověká Čína, rozšíření ve středověké Evropě |
|---|---|
| Období | starověk a středověk |
| Střelivo | šipky (šípy do kuše) |
| Výhoda | vysoká průraznost, malý nárok na výcvik |
Popis
Kuše, známá také jako samostříl nebo latinsky Arma diaboli, je střelná zbraň využívající princip luku, avšak s mnohem pevnějším a kratším tělem, často z dubového dřeva, a silnější pletenou tětivou. Tělo kuše připomíná pažbu pušky a bývá doplněno soustruženou kuželkou a někdy i ozdobnými prvky z kosti či slonoviny. Spouštěcí mechanismus je železný a může být vybaven klikou nebo heverem, což umožňuje napínat lučiště větší silou než u klasického luku, a to i za pomoci pák a navijáků.
Kuše umožňuje střelci napnout lučiště bez nutnosti vyvinout veškerou sílu vlastními svaly, což zvyšuje účinnost střely. Nevýhodou je však větší velikost, hmotnost a složitější, zdlouhavé nabíjení oproti luku. Konstrukce kuše byla natolik významná, že ji ve svém díle popisuje i byzantská princezna Anna Komnéna, která ji viděla u bojovníků první křížové výpravy.
Bojové nasazení a služba
První zmínky o kuši pocházejí z Číny, kde byla používána již v 5. století př. n. l., a nejstarší archeologický nález je datován do 4. století př. n. l. Masově byla nasazena kolem roku 200 př. n. l. Významným vylepšením byla čínská opakovací kuše, která umožňovala vystřelit až 20 šipek za 15 sekund a byla využívána například při obraně Velké čínské zdi. Nezávisle na Číně vznikla kuše také v řeckých městských státech v 5. století př. n. l., kde byla využívána především při obléhání.
V Evropě se kuše stala klíčovou zbraní středověkých válek, neboť byla schopna na dálku zneškodnit i těžce obrněné rytíře. Výcvik střelce z kuše byl jednodušší a levnější než u luku, avšak střelba byla pomalejší (1–2 střely za minutu). Kuše byla v některých obdobích církví zakázána pro boj mezi křesťany, ale běžně se používala i v těchto konfliktech. S nástupem palných zbraní v 15. století její význam postupně upadal, ale v lovecké a sportovní střelbě se udržela až do 18. století a v některých oblastech i déle.
Varianty
Podobá se pistoli, má dostatek síly k zabodnutí nebo prostřelení překážky.
Má velké lučiště pro vysokou kinetickou energii střely, je přesnější a stabilnější díky novějším technologiím výroby.
Lučiště je osazeno kladkami, což umožňuje zúžení lučiště a usnadňuje manipulaci a přepravu; rychlost šípu zůstává dostatečná.
Zajímavosti
- Kuše byla ve středověku jedinou zbraní schopnou na dálku zneškodnit rytíře v kroužkové zbroji.
- Čínská opakovací kuše umožňovala vystřelit až 20 šipek za 15 sekund.
- Na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 byla kuše církví zakázána pro boj mezi křesťany a označena za ďábelskou zbraň (Arma diaboli).
- Kuše byla původní zbraní především v západní a střední Evropě, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali.
- Díky novým materiálům zažívá kuše renesanci od druhé poloviny 20. století a je využívána i některými speciálními jednotkami.
Významné nasazení
středověké bitvy a obléhání
Uživatelé
řada evropských i asijských armád
Časté otázky
Kde a kdy byla kuše poprvé použita?
První zmínky o kuši pocházejí z Číny z 5. století př. n. l., nejstarší archeologický nález je z 4. století př. n. l.
Jaké jsou hlavní výhody kuše oproti luku?
Kuše umožňuje napínat lučiště větší silou bez nutnosti vyvinout ji vlastními svaly a výcvik střelce je jednodušší a levnější.
Proč byla kuše ve středověku zakazována církví?
Církev ji na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 označila za ďábelskou zbraň, protože způsobovala jistou smrt a byla příliš účinná proti křesťanům.
Používá se kuše i dnes?
Ano, v současnosti je využívána jako sportovní zbraň, v některých zemích i k lovu, a objevuje se ve výzbroji speciálních jednotek.