Druhá bitva u Charkova

Po úspěšném sovětském zimním protiútoku u Moskvy v roce 1941 byla Rudá armáda značně vyčerpaná a její síly doplňovány. Sovětské vrchní velení plánovalo na rok 1942 strategickou ofenzívu, kterou prosazoval zejména Stalin, přestože někteří generálové jako Boris Šapošnikov, Semjon Timošenko a Georgij Žukov doporučovali obrannou strategii kvůli nedostatečné připravenosti Rudé armády.

Na jaře 1942 probíhaly mezi německými a sovětskými jednotkami střety v oblasti Charkova, kde se soustředily mohutné sovětské síly vybavené novými tanky T-34. Německá strana však byla o sovětských pohybech informována a připravovala protiopatření, zároveň se Wehrmacht připravoval na letní tažení směřující k dobytí naftových polí u Kaspického moře a Stalingradu.

Sovětské síly pod velením maršála Semjona Timošenka zahrnovaly šest armád pod dvěma frontami, včetně 21., 28., 38. a 6. armády, podporovaných tankovými sbory a jízdními jednotkami. Sovětské jednotky trpěly nedostatkem zkušeností, špatným průzkumem a logistickými problémy, přičemž velení bylo kritizováno za špatnou organizaci a předvídatelnost útoků.

Německá 6. armáda pod velením generála Paula byla připravena na protiofenzívu nazvanou Operace Fredericus, jejímž cílem bylo zlikvidovat sovětský výběžek u Izjumu. Německé síly byly posíleny a měly podporu Luftwaffe, která sehrála klíčovou roli v boji o vzdušnou nadvládu a v podpoře pozemních jednotek.

Sovětský útok začal 12. května 1942 ráno silnou dělostřeleckou a leteckou přípravou následovanou pozemním útokem, který však narazil na silný německý odpor a byl omezen na postup do hloubky maximálně 10 km. Sovětské jednotky sice dosáhly několika dílčích úspěchů a způsobily Němcům značné ztráty, ale jejich útoky byly předvídatelné a špatně průzkumem podpořené.

Od 15. května začaly německé jednotky podnikat protiútoky, které postupně zastavily sovětský postup. 18. května sovětská vojska přešla do obrany, přestože Stalin odmítal jejich stažení z ohrožených pozic. Nakonec bylo povoleno omezené stažení a přeskupení, ale již příliš pozdě.

24. května pronikly německé jednotky k Charkovu a obklíčily velké sovětské uskupení. Sověti se pokoušeli obklíčení prolomit, ale německé manévry a letecké útoky Luftwaffe jim to znemožnily. Po šesti dnech obklíčení sovětský odpor skončil, zbývající jednotky byly zabity nebo zajaty.

Odhady ztrát se liší: Německá strana utrpěla asi 20 000 ztrát, zatímco sovětské ztráty jsou odhadovány na 280 000, z toho přes 170 000 zajatých. Tyto údaje zahrnují padlé, raněné a zajaté sovětské vojáky.

Druhá bitva o Charkov znamenala rozhodující vítězství Wehrmachtu, které otevřelo cestu k letnímu tažení na Stalingrad a Kavkaz. Porážka Rudé armády vedla k výraznému oslabení sovětských sil na jihovýchodní frontě a umožnila Němcům zahájit další operace, jako byla Operace Wilhelm a Operace Fredericus II, které připravily půdu pro hlavní letní ofenzívu Case Blue.

Sovětská armáda utrpěla těžké ztráty a byla nucena přehodnotit své strategické plány, přičemž tato porážka ukázala nedostatky v sovětském velení, průzkumu a logistice. Naopak německá armáda posílila svou pozici na východní frontě a získala důležitou iniciativu pro nadcházející boje.