Třetí bitva o Charkov

Po sovětském vítězství u Stalingradu v únoru 1943 byla německá armáda na jižním úseku východní fronty otřesena a donucena ustoupit. Rudá armáda zahájila rozsáhlé ofenzívy, které vedly k osvobození měst jako Charkov, Bělgorod, Kursk, Vorošilovgrad a Izjum. Sovětské jednotky však postupovaly bez dostatečných zásob paliva, munice a letecké podpory, což vedlo k nezajištěným zadním liniím a přetažení sil.

Vrchní velitel německých armád na jižní frontě, polní maršál Erich von Manstein, plánoval protiútok s cílem zastavit sovětský postup a obnovit německou kontrolu nad ztracenými oblastmi. Sovětské velení očekávalo, že rozšířená ofenzíva přinese rozhodující vítězství, ale podcenilo schopnosti německé armády reagovat.

Německou stranu vedl polní maršál Erich von Manstein, který disponoval přibližně 160 000 muži, včetně 4. a 1. tankové armády, SS tankového sboru a dalších jednotek pod velením generálů jako Hermann Hoth a Eberhard von Mackensen. Německé síly měly k dispozici masivní vzdušnou podporu Luftflotte 4 pod velením Wolframa von Richthofena.

Sovětské síly čítaly kolem 210 000 vojáků, rozdělených mezi Bryanský, Voroněžský, Jihozápadní a později i Střední front pod velením maršálů Golikova, Vatutina a Rokossovského. Mezi sovětskými jednotkami byl i 1. československý samostatný polní prapor. Sovětské jednotky však byly často podvyzbrojené a poddimenzované, což ovlivnilo jejich schopnost udržet postup.

Sovětské jednotky zahájily útok směrem na Charkov a rychle obsadily město 16. února 1943, spolu s dalšími městy jako Bělgorod a Kursk. Německá obrana se zhroutila, ale Manstein využil sovětské přetažení a nedostatečné zásobování k přípravě protiútoku.

19. února zahájil Manstein protiútok s využitím tankových sborů SS a dvou tankových armád. Německé jednotky obklíčily a porazily sovětské obrněné formace jižně od Charkova, čímž obnovily ofenzívu proti městu.

Útok 2. tankového sboru SS začal 11. března a vedl k čtyřem dnům intenzivních bojů v ulicích Charkova. 15. března bylo město znovu dobyto německými jednotkami SS Leibstandarte Adolf Hitler. Následně 18. března padl také Bělgorod.

Sovětské jednotky, včetně československého praporu, se snažily zastavit německý postup, ale byly nuceny ustoupit, aby se vyhnuly obklíčení. Německá armáda tak nejen zastavila sovětský postup, ale získala zpět ztracená území.

Během bojů byly zničeny tři sovětské armády a jeden obrněný sbor, což představovalo 52 divizí a přes 86 000 vojáků, z nichž 45 219 bylo zabito nebo pohřešováno. Německé ztráty jsou obtížnější přesně určit, ale u 2. tankového sboru SS činily přibližně 44 %. Celkově se odhaduje, že německé ztráty dosáhly 10 000 až 12 000 vojáků.

Mansteinova ofenzíva stabilizovala jižní úsek fronty až do léta 1943, kdy Němci utrpěli porážku v bitvě u Kurska. Bitva ukázala, jak lze úspěšně vést protiútok proti roztaženým a přetaženým silám protivníka.

Sovětské velení si uvědomilo chyby v logistice a zabezpečení, což vedlo k restrukturalizaci Rudé armády a vzniku jednotypových tankových armád, které se později osvědčily. Bitva také znamenala konec iluzí o rychlém vítězství a přispěla ke změně sovětské strategie.

Německá armáda však nebyla schopna rychle nahradit ztráty a postupně ztrácela převahu v materiálu i počtech, což nakonec vedlo k převzetí iniciativy Rudou armádou až do konce války.