Bitva u Edgehillu

Po zjištění, že dohoda mezi Karlem I. a parlamentem není možná, král 2. března 1642 vyrazil na sever Anglie a obě strany začaly shromažďovat vojsko pro ozbrojený konflikt. Karel se pokusil obsadit Kingston upon Hull, ale neuspěl, zatímco v srpnu zabral vojenské zásoby v Nottinghamu a Lincolnu a 22. srpna vyhlásil parlamentu válku vyvěšením královské standarty v Nottinghamu.

Parlament vyslal armádu pod vedením hraběte z Essexu, která se shromáždila v Northamptonu a poté postupovala směrem na Worcester. Karel se rozhodl neútočit přímo na Worcester, ale vydal se směrem na Londýn, aby donutil parlamentní armádu k rozhodující bitvě ve volném terénu.

Královské vojsko mělo převahu v jezdectvu, které vedl princ Rupert, zatímco parlamentní jezdectvo bylo méně zkušené a vybavené podle taktiky střelby z koňského sedla. Královská pěchota byla nasazena v švédské formaci, zatímco parlamentní pěchota byla lépe vybavena než královská, která postrádala zbroj a některé jednotky měly jen improvizované zbraně. Velitelé na královské straně zahrnovali Patricka Ruthvena a Jacoba Astleyho, parlamentní stranu vedli hrabě z Essexu a další důstojníci jako Sir John Meldrum a Sir William Balfour.

Dne 22. října se obě armády nečekaně setkaly v blízkosti Edge Hill. Královské vojsko se připravilo na boj na vrcholku kopce, parlamentní vojsko se rozmístilo v částečně chráněné pozici mezi Kinetonem a královskými silami. Bitva začala až poté, co se král objevil mezi svými vojáky a povzbudil je, což vyprovokovalo parlamentní střelbu a následnou královskou odpověď.

Královské jezdectvo zaútočilo na parlamentní jezdectvo, které bylo překvapeno defekcí části svých jezdců a následným ústupem. Královské jezdectvo však místo pokračování v útoku pronásledovalo uprchlé vojáky a rozptýlilo se. Pěchota na obou stranách bojovala, přičemž parlamentní pěchota a jezdectvo dokázaly částečně zastavit postup královských jednotek. Král nařídil odvedení svých synů do bezpečí a po setmění nařídil parlamentní generál Essex ústup.

Následující den se obě armády zformovaly, ale žádná strana nechtěla pokračovat v boji. Karel nabídl Essexovi milost, pokud přijme jeho podmínky, ale posel nebyl schopen depeši doručit. Essex se stáhl do Worcesteru a Karel pokračoval směrem na Londýn, avšak pomaleji a s celou armádou, nakonec se usadil v Oxfordu.

Zdroj neuvádí přesná čísla ztrát na obou stranách, pouze popisuje částečné ústupy, dílčí úspěchy a ztráty velitelů jako smrt lorda Lindseyho a Sira Edmunda Verneyho. Odhady počtu padlých či raněných nejsou spolehlivě doloženy.

Nerozhodný výsledek bitvy zabránil rychlému vítězství jedné ze stran a válka pokračovala ještě další čtyři roky. Karel pokračoval v postupu na Londýn, ale nebyl schopen překonat obranu města před příjezdem posil pod vedením Essexa. Po neúspěchu u Turnham Green se král stáhl do Oxfordu, který se stal jeho hlavním sídlem po zbytek války.

Bitva ukázala nedisciplinovanost královského jezdectva, které často pronásledovalo uprchlé nepřátele místo pokračování v boji, což zabránilo rozhodujícímu vítězství. Na straně parlamentu byl po bitvě soudně vyšetřován velitel poražené jízdy Sir James Ramsay, který byl však zproštěn viny. Bitva tak nastavila tón dlouhého a vyčerpávajícího konfliktu mezi oběma stranami.