Bitva u Magenty

Bitva u Magenty byla jedním z klíčových střetnutí druhé italské války za nezávislost, která probíhala v roce 1859. Tato válka byla součástí širšího procesu sjednocování Itálie a byla vedena mezi Rakouským císařstvím a aliancí Francie a Sardinského království.

V předchozích dnech před bitvou, od 1. do 3. června, francouzské a piemontské síly pronásledovaly rakouskou 2. armádu k řece Ticino, která tvořila hranici mezi Lombardií a Piemontem. Rakouská armáda zde zaujala obranné postavení v okolí Magenty, přičemž využívala přírodních překážek a místních vodních kanálů.

Rakouskou armádu tvořilo přibližně 68 000 mužů, rozdělených do I., II., III. a VII. sboru, pod velením polního maršála Ference Gyulaie. Francouzské síly čítaly asi 50 000 mužů, k nimž se připojilo dalších 12 000 piemontských vojáků pod velením Manfreda Fantiho.

Francouzské velení zastával císař Napoleon III., významnou roli sehráli také generálové Patrice de Mac-Mahon, Canrobert a Camou. Rakouská strana se snažila využít obranných možností terénu a zadržet postup spojenců, zatímco francouzsko-sardinská aliance usilovala o překročení řeky Ticino a rozbití rakouské obrany.

Bitva začala v ranních hodinách 4. června 1859, kdy francouzské jednotky překročily řeku Ticino na dvou místech – císař Napoleon III. u Buffalora a generál Mac-Mahon severněji u Turbiga. Camou a jeho jednotky přešly řeku během bitvy u Turbiga, následováni Mac-Mahonem.

Francouzské jednotky se následně střetly s rakouským II. sborem u Magenty. V poledne došlo k prvním kontaktům mezi francouzskou císařskou gardou a rakouskými silami, přičemž hlavní bojová linie se táhla od Buffalora po Magentu. Ve 14 hodin přešli zouavové gardy kanál na člunech a vytvořili předmostí.

Rakouský velitel Gyulai vyslal na posílení ohroženého úseku Schwarzenbergův III. sbor, který ohrozil pravé křídlo Francouzů. Generál Canrobert však dorazil včas, aby posílil gardu. Mezi 15:30 a 17:30 zahájil Mac-Mahon útok proti rakouskému I. a II. sboru. V 18:30 začali Rakušané ustupovat a Francouzi postoupili do Magenty a dále.

V noci se část rakouských divizí stáhla a Gyulai byl následující den nucen stáhnout armádu z Lombardie za řeku Mincio.

Zdroje neuvádějí konkrétní počty ztrát na žádné straně. Odhady ztrát nejsou ve zdrojích spolehlivě doloženy.

Porážka u Magenty znamenala konec Gyulaiova velení rakouské armády, který byl následně zbaven funkce. Francouzsko-sardinská vítězství umožnila Napoleonovi III. a Viktoru Emanuelovi II. vstoupit 8. června do Milána a následně do dalších měst v Lombardii.

Bitva u Magenty byla rozhodujícím momentem druhé italské války za nezávislost a přispěla k dalšímu postupu spojeneckých vojsk. Významným důsledkem bylo také jmenování generála Mac-Mahona vévodou z Magenty, což podtrhlo jeho zásluhy v bitvě.

Bitva měla i kulturní dopad – podle ní byla pojmenována nově objevená barva magenta a v Paříži vznikl Boulevard de Magenta.