Bitva u Solferina

Bitva u Solferina byla rozhodujícím střetem druhé italské války za nezávislost, která byla součástí širšího procesu sjednocení Itálie. Rakouské císařství drželo kontrolu nad severní Itálií, zatímco francouzsko-sardinská aliance usilovala o vyhnání Rakušanů a sjednocení italských zemí pod vedením Sardinského království.

Válka začala úspěchy francouzsko-piemontských sil, které vytlačily Rakušany z Lombardie a postupovaly dále na východ. Cílem bylo rychle porazit Rakousko dříve, než se do konfliktu zapojí Prusko. Rakouský císař František Josef I. osobně velel armádě, která se snažila zastavit postup nepřátel a udržet své pozice v severní Itálii.

Rakouské síly pod velením císaře Františka Josefa I. zahrnovaly přibližně 126 000 mužů rozdělených do dvou armád, 1. a 2., s několika korpusy pod velením generálů jako Franz von Wimpffen a Franz von Schlick. Francouzsko-sardinská armáda měla asi 115 000 mužů, včetně čtyř francouzských sborů a čtyř sardinských divizí, pod osobním velením Napoleona III. a krále Viktora Emanuela II.

Velitelé čelili obtížím v koordinaci, zejména rakouské velení bylo poznamenáno rivalitou mezi špičkovými důstojníky. Francouzi a Piemontézci plánovali postup podél řeky Mincio a obsazení klíčových vesnic, ale kvůli nečekanému vývoji došlo k rozdělení bojiště na tři samostatné boje.

Bitva se odehrávala 24. června 1859 a byla rozdělena do tří hlavních střetnutí: u Medole, u Solferina a u San Martina. Boje začaly brzy ráno, kdy francouzský 4. sbor pod velením generála Niela narazil na rakouské jednotky u Medole a zabránil tak jejich přesunu na pomoc ostatním částem armády.

U Solferina se francouzské jednotky střetly s rakouským V. sborem a po tvrdých bojích, které trvaly celý den, se Francouzům podařilo prolomit rakouské centrum a donutit je k ústupu. U San Martina se sardinské jednotky střetly s rakouským VIII. sborem pod velením Benedeka, který kladl tvrdý odpor, ale nakonec byl po několika opakovaných útocích donucen ustoupit.

Bitva trvala přibližně 15 hodin a skončila ústupem rakouských jednotek. Vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat nepřítele, což ukončilo bojové operace na bojišti.

Odhady ztrát se liší, ale rakouské síly utrpěly přibližně 2 386 padlých, 10 634 raněných a 9 290 nezvěstných, což dohromady činí asi 22 210 ztrát. Spojenecké francouzsko-sardinské síly měly kolem 2 313 padlých, 12 102 raněných a 2 776 zajatých nebo nezvěstných, tedy asi 17 191 ztrát. Tyto údaje jsou odhady a mohou se lišit podle zdrojů.

Porážka Rakouska vedla k politickým změnám v monarchii, včetně odvolání ministra vnitra Alexandra Bacha a ukončení bachovského absolutismu. Následovaly reformy vedoucí k Říjnovému diplomu a přeměně Rakouska na konstituční monarchii.

Bitva měla také významný humanitární dopad. Švýcar Jean Henri Dunant, který po bitvě pomáhal raněným, napsal knihu Vzpomínky na Solferino a inicioval vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže, což položilo základy moderní humanitární pomoci ve válkách.

Na italské straně bitva otevřela cestu k sjednocení Itálie pod Viktorem Emanuelem II., který se stal prvním italským králem. Bitva tak představovala klíčový moment v procesu Risorgimenta.