Bitva u Caporetta

Na jaře a v létě roku 1917 Itálie podnikla řadu ofenziv na rakousko-uherských liniích v oblasti Soči, přičemž 11. bitva na Soči byla nejúspěšnější v zatlačení nepřítele zpět. Rakousko-uherský císař Karel si byl vědom, že průlom může nastat kdykoliv, protože obě strany byly vyčerpané a docházeli jim muži k vedení války. Proto požádal německého císaře Viléma II. o nasazení německých jednotek do Itálie.

V srpnu 1917 rozhodli němečtí vrchní velitelé Hindenburg a Arz von Straußenburg o přesunu jednotek z východní fronty na italskou frontu v oblasti Soči. Německý chemik Otto Hahn a další experti vybrali oblast Caporetta pro plynový útok, protože tam byla klidná fronta a dobrá dopravní cesta do Benátské nížiny. Německý generál Konrad Krafft von Dellmensingen byl pověřen průzkumem terénu. Rakousko-uherská skupina armád Boroević byla připravena na ofenzívu a byla vytvořena nová 14. armáda složená z rakouských a německých divizí pod velením německého generála Otto von Below.

Na straně útočníků stálo devět rakouských a šest až osm německých divizí, přičemž německé jednotky tvořily Ludendorffovu generální rezervu. Velení rakousko-uherské armády vedl generál Svetozar Boroević, německé jednotky vedl generál Otto von Below. Italská 2. armáda byla pod velením generála Luigia Capella, který byl během bitvy nemocný. Německo a Rakousko-Uhersko plánovaly využít nových taktik včetně průlomových jednotek "stormtrooperů" a plynových útoků, aby prorazily slabá místa italské fronty.

Útok začal 24. října 1917 v 2 hodiny ráno plynovým přepadem, kdy bylo elektricky odpáleno 894 kovových trubic, které vypustily směs chloru, arsenu a diphosgenu do italských zákopů, což způsobilo paniku a ústup obránců. Po plynovém útoku následovalo v 6:41 ráno mohutné dělostřelecké bombardování a v 8 hodin byly odpáleny dvě velké miny pod italskými pevnostmi na okolních výšinách.

Následoval útok pěchoty, která rychle prorazila italské linie v údolí a vnikla do týlu italských vojsk na hoře Matajur a Kolovrat. Speciálně vycvičené jednotky stormtrooperů využívaly nové zbraně jako lehké kulomety, plamenomety a ruční granáty k rychlému postupu. Útočníci postupovali téměř bez odporu po dobré cestě směrem na Itálii a během prvního dne postoupili až 25 kilometrů.

Italové se snažili zastavit průlom na bocích úseku, ale centrální průlom vedený generálem von Below způsobil rozpad italské obrany. Velitel italské 2. armády Capello žádal o povolení k ústupu, ale velení pod generálem Cadorna jej odmítlo. Nakonec 30. října bylo nařízeno ustoupit za řeku Tagliamento, což trvalo čtyři dny a během ústupu Italové čelili častým přepadům. 2. listopadu rakousko-uherská 55. pěší divize vytvořila most přes Tagliamento, ale postup útočníků byl omezen vyčerpáním a přetížením zásobovacích linií. Italská armáda se nakonec ustavila na řece Piavě a Monte Grappa.

Italské ztráty byly velmi vysoké: 13 000 mrtvých, 30 000 raněných a 265 000 až 275 000 zajatých. Italská armáda ztratila také velké množství výzbroje včetně 3 152 děl, 3 000 kulometů a 1 712 minometů. Na straně útočníků bylo kolem 70 000 ztrát. Morálka italských vojáků byla nízká, což vedlo k masovým kapitulacím.

Bitva u Caporetta znamenala pro Itálii jednu z největších vojenských porážek v historii a vyvolala politickou krizi, která vedla k pádu vlády premiéra Paola Boselliho a rezignaci generála Luigia Cadorna. Po bitvě byla italská armáda reorganizována pod velením Armando Diaze, který přijal opatrnější strategii a zaměřil se na obnovu sil.

Spojenci rychle poslali do Itálie francouzské a britské jednotky, které však v samotné bitvě nezasáhly, ale pomohly stabilizovat frontu na řece Mincio. Boje pokračovaly až do konce války, přičemž italská armáda se nakonec v roce 1918 úspěšně protiútokem na Piavě a v bitvě u Vittorio Veneto podílela na porážce Rakousko-Uherska.

Výraz "Caporetto" se stal v Itálii synonymem pro katastrofální porážku a byl používán i v politickém diskurzu, například fašistickým vůdcem Mussolinim k označení neúspěchu socialistického generálního stávkového hnutí v roce 1922.