Bitva u Monte Cassina

Po pádu fašistického režimu v Itálii v červenci 1943 a kapitulaci Itálie v září 1943 zahájili Spojenci postup na sever Itálie. Cílem bylo prolomení Gustavovy linie, klíčové německé obranné pozice, která bránila postupu na Řím. Německý polní maršál Albert Kesselring připravil Gustavovu linii jako pevnou obrannou linii včetně Bernhardtovy linie kolem Cassina, aby zdržel postup Spojenců.

Spojenci plánovali koordinované útoky v rámci italského tažení, včetně vylodění u Anzia, aby odřízli německé síly. Boje na frontě byly komplikovány těžkým terénem, nepříznivým počasím a dobře připravenou německou obranou, která využívala přírodní překážky a opevnění. Monte Cassino, s historickým klášterem na vrcholu, dominovalo oblasti a bylo klíčovým bodem Gustavovy linie.

Spojenecké síly zahrnovaly britský X. sbor, americký II. sbor, francouzský expediční sbor, polský II. sbor, novozélandské a indické jednotky, pod velením generálů jako Bernard Montgomery, Mark Clark a Bernard Freyberg. Německou obranu vedli velitelé jako Albert Kesselring a Fridolin von Senger und Etterlin, s jednotkami včetně 15. divize tankových granátníků, 94. pěší divize, 5. horské divize a elitních padákových myslivců. Spojenci usilovali o prolomení Gustavovy linie a dobytí Říma, Němci o udržení obrany a zdržení nepřítele co nejdéle.

Bitva začala 17. ledna 1944 útokem britského X. sboru přes řeku Garigliano, který dobyl Castelforte, ale německé posily brzy situaci stabilizovaly. 20. ledna zahájila americká 36. pěší divize neúspěšný útok přes řeku Rapido, který skončil těžkými ztrátami a nepostupem. Francouzský expediční sbor a americká 34. pěší divize také neuspěly v horském terénu severně od Cassina.

Druhá bitva začala 15. února náletem na klášter Monte Cassino, který byl zničen, ale Němci následně trosky využili jako pevnost. Spojenci pod velením novozélandského sboru vedli další útoky, které však byly odraženy s vysokými ztrátami.

Třetí bitva v březnu pokračovala těžkými boji, kdy Spojenci postupovali pomalu a Němci kladli houževnatý odpor, zejména v městě Cassino a na okolních kopcích. Spojenci nakonec dobyli některé pozice, ale nedokázali prolomit obranu.

Čtvrtá bitva začala v květnu 1944 operací Diadém, kdy polský II. sbor po tvrdých bojích 18. května dobyl klášter Monte Cassino. Následně se zhroutila německá obrana a Spojenci mohli pokračovat v postupu na Řím.

Spojenecké ztráty během bitvy o Monte Cassino přesáhly 43 000 mužů, zatímco německé ztráty se odhadují na 51 000. Celkové ztráty v kampani včetně bojů u Anzia a dobytí Říma byly u Spojenců přes 105 000 a u Němců nejméně 80 000. Ztráty byly těžké na obou stranách a bitva je často označována za pyrrhické vítězství.

Bitva u Monte Cassina znamenala prolomení Gustavovy linie a umožnila Spojencům postup k Římu, který byl dobyt 5. června 1944 bez boje. Německá 10. armáda se stáhla na sever a vybudovala Gótskou linii, kde pokračovaly boje až do jara 1945. Bitva měla také strategické důsledky v rámci širšího italského tažení a ovlivnila rozdělení okupace Evropy po válce, například tím, že Spojenci zanechali Vídeň Sovětům a Berlín byl obsazen Rudou armádou.

Velké ztráty a tvrdé boje u Monte Cassina ukázaly náročnost italské kampaně a význam dobře připravených obranných linií. Spojenci museli přizpůsobit taktiku a koordinaci, aby překonali německou obranu, což se podařilo až po čtyřech fázích bojů a nasazení různých národních jednotek včetně polských a novozélandských sil.