Bitva o Tarawu

Bitva o Tarawu byla součástí širšího konfliktu druhé světové války v Tichomoří a probíhala v rámci operace Galvanic, která měla za cíl obsadit Gilbertovy ostrovy. Strategickým cílem USA bylo vytvořit předmostí pro další postup do centrálního Pacifiku, zejména k Marianas, a nakonec k Japonsku samotnému. Tarawa byla klíčová díky své poloze a japonskému leteckému poli, které ohrožovalo americké plány.

Japonská posádka na ostrově Betio byla dobře vyzbrojená a opevněná, s rozsáhlou sítí bunkrů a palebných postavení, která měla za úkol zastavit útočníky již ve vodě nebo na plážích. Američané se připravovali na první vážný odpor při amfibických vyloděních v Pacifiku, což předchozí operace nevyžadovaly.

Na straně Spojených států se do bitvy zapojila 2. mariňácká divize pod velením generála Juliana C. Smitha, která byla součástí Operačního svazu 53 (Task Force 53). Celkem bylo vyloděno přibližně 18 000 mariňáků. Americké síly měly k dispozici rozsáhlou námořní podporu včetně bitevních lodí, křižníků a letadlových lodí.

Japonskou obranu tvořilo asi 4 800 vojáků, včetně 3. speciální základní obranné jednotky a 7. Sasebo speciální námořní pěchoty, pod velením admirála Keiji Shibazakiho, který byl zabit první den bitvy. Obránci měli k dispozici 14 pobřežních děl, včetně čtyř velkých 8palcových kanónů, a rozsáhlou síť bunkrů a zákopů, které byly budovány téměř rok. Japonské jednotky byly vysoce disciplinované a připravené bojovat do posledního muže.

Bitva začala 20. listopadu 1943 po několika hodinách námořního a leteckého bombardování. Americké vylodění bylo komplikováno nízkou hladinou přílivu, která znemožnila vyloďovacím člunům překonat korálový útes, a tak se mariňáci museli brodit mělčinami pod těžkou palbou japonských kulometů a minometů. Mnoho obojživelných transportérů bylo zničeno nebo zablokováno, což vedlo k vysokým ztrátám již při přistání.

Druhý den pokračovaly tvrdé boje, kdy Američané postupně rozdělovali japonskou obranu a rozšiřovali své území na ostrově. Byly nasazeny tanky a dělostřelectvo, které pomohly prorazit obranu. Japonský velitel Shibazaki byl zabit již první den, což zhoršilo velení obránců.

Třetí den Američané systematicky čistili ostrov od japonských pozic pomocí granátů, náloží a plamenometů. V noci proběhl poslední zoufalý japonský útok ve třech vlnách, který však skončil masivními ztrátami pro obránce.

Poslední den, 23. listopadu, byly dobyty zbývající japonské pozice a celý ostrov Betio byl prohlášen za dobytý. Vyčištění celého atolu Tarawa trvalo do 28. listopadu.

Americké ztráty činily přes 1 000 padlých, přičemž celkový počet zraněných a mrtvých byl vyšší, ale přesná čísla nejsou ve zdroji uvedena. Z japonské posádky přežilo pouze asi 110 mužů z původních 4 800, což svědčí o téměř úplném vyhlazení obránců. Odhady celkových ztrát (padlých, raněných a zajatých) se liší, ale uvedená čísla jsou doložená.

Dobytí Tarawy bylo významným strategickým vítězstvím Spojených států, které umožnilo vytvoření předmostí pro další postup v centrálním Pacifiku, zejména k Marianas. Zkušenosti získané během této bitvy byly cenné pro plánování a provádění dalších amfibických operací v Pacifiku.

Bitva také ukázala nutnost lepší přípravy a koordinace při vyloděních, zejména co se týče námořní podpory a plánování podle přílivových podmínek. Vojenské velení USA zlepšilo taktiku a vybavení na základě zkušeností z Tarawy, což se projevilo v dalších úspěšných operacích.

Pro Japonsko znamenala ztráta Tarawy významný úder, neboť ztratili důležitou pozici a leteckou základnu, která bránila americkému postupu. Bitva také ukázala odhodlání japonských obránců bojovat do posledního muže, což ovlivnilo další průběh války v Pacifiku.