Obléhání Tobruku

V rámci kampaně v západní poušti během druhé světové války došlo k obležení přístavu Tobruk v Libyi. Po porážce italské 10. armády v operaci Compass v prosinci 1940 až únoru 1941 a kapitulaci italské posádky Tobruku v lednu 1941, byla oblast držena minimálními spojeneckými silami, protože většina britských jednotek byla přesunuta do Řecka a na Blízký východ.

Adolf Hitler poslal do Libye německé posily pod velením Erwina Rommela, které zahájily ofenzívu známou jako operace Sonnenblume, jež vytlačila spojenecké jednotky zpět k egyptské hranici. Přístav Tobruk byl klíčovým bodem, protože jeho udržení znamenalo zachování zásobovacího přístavu blíže k egyptské hranici než Benghází. Obléhání začalo 10. dubna 1941 a trvalo přes sedm měsíců, během nichž spojenci odolávali několika útokům a pokusům o prolomení obležení.

Obranu Tobruku tvořily převážně jednotky 9. australské divize pod velením generálporučíka Leslieho Morsheada, doplněné britskými, polskými a od října 1941 i československými jednotkami v počtu 643 mužů pod velením podplukovníka Karla Klapálka, začleněnými do polské brigády. Osa nasadila německé a italské jednotky včetně 5. lehké divize, 15. pancéřové divize a 27. pěší divize „Brescia“, pod velením generála Erwina Rommela, s cílem zabránit úniku spojeneckých sil a dobýt přístav.

Spojenci plánovali aktivní obranu a v listopadu 1941 zahájili operaci Crusader, jejímž cílem bylo prolomení obležení Tobruku a navázání spojení s vnitřními jednotkami v přístavu.

Obléhání začalo 10. dubna 1941, kdy německé a italské jednotky obklíčily Tobruk a zahájily blokádu přístavu. Německé tankové jednotky se pokusily prorazit obranu u silnice El Adem, ale byly odraženy australskými jednotkami, které utrpěly menší ztráty a udržely pozice. Německý útok byl zastaven díky kombinaci protitankové obrany, dělostřelectva a letecké podpory spojenců.

V průběhu obléhání se spojenecké jednotky potýkaly s častými přestřelkami, dělostřeleckou a leteckou palbou nepřítele, přičemž zásobování bylo možné pouze námořní cestou díky britskému Královskému námořnictvu. Československý prapor se od října 1941 aktivně podílel na obraně a hlídkové činnosti v přiděleném úseku.

Dne 18. listopadu 1941 zahájila 8. britská armáda operaci Crusader, během níž se podařilo 5. prosince prolomit obležení a vytvořit koridor do Tobruku. Boje skončily 10. prosince 1941, kdy byla obléhaná posádka spojenců úspěšně posílena a zásobována. Po uvolnění obležení zůstaly československé jednotky v Tobruku a pokračovaly v obraně až do dubna 1942, kdy byly vystřídány jihoafrickými jednotkami.

V červnu 1942 byl Tobruk dobyt jednotkami Osy, ale v listopadu 1942 jej 8. britská armáda znovu získala.

V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků československého praporu, 26 bylo těžce zraněno a 55 lehce. Celkové ztráty spojeneckých a osových jednotek během obléhání nejsou spolehlivě doloženy.

Udržení Tobruku spojeneckými jednotkami po více než sedm měsíců mělo strategický význam, protože zabránilo Ose v získání klíčového přístavu blíže k egyptské hranici, což komplikovalo zásobování a logistiku německých a italských jednotek v severní Africe.

Prolomění obležení během operace Crusader v prosinci 1941 znamenalo významný obrat v západní pouštní kampani, i když Tobruk byl v červnu 1942 dobyt Osy, což vedlo k dalším bojům o kontrolu nad touto oblastí až do listopadu 1942, kdy jej Spojenci znovu získali.

Československý prapor v Tobruku se stal symbolem odhodlání a přispěl k pověsti „Pouštních krys“, což mělo významný morální dopad na obránce a spojeneckou propagandu.