Bitva u Cullodenu

Bitva u Cullodenu byla posledním vojenským střetnutím Jakobitského povstání z roku 1745, které začalo, když Karel Eduard Stuart připlul v červenci 1745 do Skotska s cílem obnovit vládu Stuartovců. Jakobité rychle získali kontrolu nad Skotskem a dokonce postoupili do Anglie až k Derby, ale nedostatek anglických dobrovolníků je donutil k ústupu.

Na počátku roku 1746 se jakobité pokoušeli upevnit svou moc ve Skotsku, ale čelili početnému a lépe zásobenému britskému vládnímu vojsku vedenému vévodou z Cumberlandu, který převzal velení v lednu 1746. Po několika střetnutích a neúspěšném nočním útoku na ležení vládních jednotek se jakobité rozhodli postavit se nepříteli v otevřené bitvě u Cullodenu.

Britské vládní vojsko vedl vévoda z Cumberlandu, který disponoval asi 12 000 muži, včetně anglických, skotských a irských pěších praporů a dragounských jednotek. Jeho jízdu velel generálporučík Henry Hawley. Jakobitskou armádu tvořilo asi 5 400 mužů, převážně skotských horalů, pod velením Karla Eduarda Stuarta a plukovníka Johna Williama Sullivana. Jakobité měli také omezenou francouzskou podporu.

Jakobité původně zvažovali ústup z Inverness, ale kvůli zásobám a strategickým omezením se rozhodli zaujmout obrannou pozici na cullodenském vřesovišti. Vedení se rozdělilo v názoru na nejlepší místo pro bitvu, nakonec však zvolili otevřený terén, který více vyhovoval většímu a lépe zásobenému vládnímu vojsku.

Dne 15. dubna 1746 se jakobité pokusili provést noční útok na ležení vládního vojska u Nairnu, ale kvůli zpoždění a zmatku byl útok zrušen a část jednotek pokračovala bez vědomí velení, což vedlo k neúspěchu. Mnoho jakobitských vojáků bylo unavených nebo mimo bojové pozice, což znamenalo, že několik stovek mohlo bitvu zmeškat.

Ráno 16. dubna se obě armády seřadily k bitvě. Vládní vojsko zahájilo postup a dělostřeleckou palbu, která trvala podle různých zdrojů od 2 do 30 minut. Jakobité poté zaútočili, ale jejich útok byl vystaven silné palbě kartáčovými náboji a lehkými moždíři. Pravé jakobitské křídlo se dostalo do přímého kontaktu s vládní pěchotou, ale bylo obklíčeno a postupně rozbito.

Levému jakobitskému křídlu se kvůli bažinatému terénu nedařilo postupovat a bylo pod tlakem vládní jízdy. Po ztrátě první linie a neúspěchu protiútoků se jakobité začali stahovat. Karel Eduard Stuart byl odveden do bezpečí, zatímco jeho vojsko bylo pronásledováno a rozprášeno.

Jakobité utrpěli odhadem 1500 až 2000 mrtvých a raněných, včetně mnoha zraněných či zabitých během pronásledování po bitvě. Vládní vojsko mělo asi 300 mrtvých či zraněných, přičemž ztráty některých jednotek byly detailně evidovány, například Barellův 4. pěší pluk měl 14 mrtvých a 104 raněných, z nichž část později zemřela. Mezi padlými jakobity byli i významní důstojníci, zatímco na straně vládního vojska padl pouze jeden vyšší důstojník.

Bitva u Cullodenu znamenala definitivní porážku Jakobitského povstání z roku 1745 a faktické ukončení jakobitského hnutí jako významného politického prvku ve Velké Británii. Po bitvě se jakobitské jednotky rozptýlily, přičemž část vojska se vzdala nebo uprchla do zahraničí.

Karel Eduard Stuart uprchl do Francie po několikaměsíčním putování po Skotsku a Hebridách, kde byl pronásledován. V následujících měsících britská vláda provedla represivní opatření v Highlands, aby zabránila dalším povstáním. Bitva byla poslední otevřenou bitvou na britské půdě a její místo je dnes památným historickým lokalitou s návštěvnickým centrem.