Bitva u Bannockburnu

Na konci 13. století Angličané obsadili téměř celé Skotsko a podporovali nárok Jana Balliola na skotský trůn, což vyvolalo téměř všeobecný odpor skotského lidu. Významnou postavou odporu byl rytíř William Wallace, popravený v roce 1305. Po smrti anglického krále Eduarda I., známého jako „bijec Skotů“, nastoupil na trůn jeho syn Eduard II., který však postrádal otcovu válečnickou zdatnost.

Robert Bruce se v roce 1306 prohlásil skotským králem a zahájil boj za nezávislost. V roce 1314 obléhal anglický hrad Stirling, což přimělo Eduarda II. vytáhnout s největší armádou, jaká kdy vpadla do Skotska, aby hrad udržel. Bruce využil situace a vyprovokoval bitvu, která měla rozhodnout o osudu Skotska.

Bitva u Bannockburnu byla součástí První skotské války za nezávislost, která začala v roce 1296 a skončila 14 let po bitvě právním potvrzením nezávislosti Skotska.

Anglická armáda čítala přibližně 25 000 pěších a 2 000 jezdců, včetně rytířů z Anglie, Irska a Walesu, a byla rozdělena do čtyř divizí. Velitelem byl král Eduard II., který však postrádal schopnosti svého otce. Skotské vojsko mělo asi 7 000 mužů, včetně 500 jezdců, a bylo rozděleno do čtyř schiltronů vedených Robertem Bruceem, jeho bratrem Edwardem Brucem, synovcem Thomasem Randolphem a společně Jamesem Douglasem a Walterem the Stewardem.

Skotové zvolili bojiště s bažinatým a lesnatým terénem, který omezoval anglickou těžkou jízdu, a použili schiltrony – husté formace kopiníků, které byly prakticky nepřekonatelné v úzkém prostoru. Robert Bruce vedl své vojsko s důrazem na disciplínu a taktiku, zatímco Eduard II. nedokázal udržet rytíře v řádu.

První den bitvy, 23. června 1314, došlo k prvním střetům v lesnatém a bažinatém terénu jižně od Stirlingu. Robert Bruce přišel osobně do země nikoho, kde jej napadl anglický rytíř Henry de Bohun, kterého Bruce chladnokrevně zabil v souboji jeden na jednoho, což povzbudilo morálku Skotů. Anglická jízda podnikla několik útoků na skotské pěší formace, ale byla odražena.

Druhý den, 24. června, skotské schiltrony zaútočily na anglickou těžkou jízdu, která se v bažinatém terénu nemohla rozvinout. Angličtí lučištníci byli umístěni nevhodně a rychle zmasakrováni skotskou lehkou jízdou. Anglická armáda byla postupně zatlačena a rozprášena, přičemž významní velitelé jako hrabě z Gloucesteru padli, a mnoho anglických rytířů bylo zajato.

Král Eduard II. byl donucen uprchnout, nejprve k hradu Stirling, který mu však byl odmítnut, a poté do Dunbaru a zpět do Londýna. Anglická armáda utrpěla těžkou porážku a mnoho vojáků zahynulo nebo bylo zajato.

Ztráty Angličanů se odhadují na přibližně 10 000 mužů, z nichž značná část se utopila v bažinách při útěku. Do zajetí padlo kolem šedesáti baronů a mnoho rytířů. Na straně Skotů údajně padli pouze dva rytíři, avšak velké množství prostých bojovníků. Přesná čísla nejsou spolehlivě doložena.

Bitva u Bannockburnu znamenala definitivní konec anglických snah o ovládnutí Skotska a upevnila Roberta Bruceho jako nezpochybnitelného skotského krále. Po vítězství se Skotové ujali kontroly nad hradem Stirling, který byl následně zbořen, aby zabránili jeho opětovnému obsazení Angličany.

Robert Bruce vládl jako Robert I. Skotský až do roku 1329 a rok před svou smrtí se dočkal právního potvrzení nezávislosti Skotska. Bitva je považována za klíčový moment skotské historie a symbol boje za nezávislost, který ovlivnil i vývoj středověkého válečnictví v Evropě.