Bitva u Sluis

Od roku 1152 drželi angličtí králové rozsáhlá území ve Francii díky sňatku Eleonory Akvitánské s Jindřichem II. Plantagenetem, což vedlo k dlouhodobým sporům a válkám mezi Anglií a Francií. Po sérii konfliktů a ztrát anglických držav na kontinentu, zejména po bitvě u Bouvines, se situace uklidnila až do roku 1337, kdy Eduard III. obnovil své nároky na francouzský trůn, což vyvolalo začátek století války.

V prvních letech války se obě strany snažily využít svých flotil k oslabení nepřítele, přičemž Francouzi podnikali nájezdy na jižní Anglii a přerušovali komunikaci mezi Anglií a kontinentem. Po ztrátách francouzských galér a vzpouře janovských námořníků však francouzská flotila oslabila a Eduard III. shromáždil velkou anglickou flotilu, aby se pokusil vylodit ve Flandrech, což vedlo k bitvě u Sluys.

Francouzské loďstvo, vedené admirály Hughem Quiéretem a Nicolasem Béhuchatem, čítalo asi 202 lodí, včetně galér, válečných lodí a obchodních plavidel, s posádkou přes 19 000 mužů, z nichž většina byli námořníci a jen malý počet rytířů a kušníků. Francouzi zablokovali ústí řeky Zwyn v třech řadách lodí spojených řetězy, aby zabránili anglickému průchodu.

Anglická flotila pod vedením krále Eduarda III. měla 120–150 lodí, převážně kog, s asi 2300 bojovníky, včetně 1300 mužů zbrojných a 1000 lučištníků s dlouhými luky. Angličané využili výhodu větru, příznivého počasí a slunce, aby zaútočili na francouzské loďstvo a prolomili jeho blokádu.

Francouzské lodě byly pevně spojeny řetězy a tvořily tři linie, což mělo zabránit průchodu Angličanů, ale zároveň omezilo jejich manévrovací schopnosti. Vítr a příliv postupně unášely francouzské lodě na východ, kde se začaly vzájemně blokovat a vytvářet chaos.

Angličané využili této situace a zaútočili ve třech vlnách lodí, přičemž dvě lodě s lučištníky obklopovaly jednu loď s muži zbrojnými, kteří pak přepadávali francouzské lodě. Anglické dlouhé luky měly větší dostřel a rychlost střelby než francouzské samostříly, což výrazně přispělo k úspěchu.

Boje probíhaly jako pozemní střetnutí na palubách lodí, s ručním bojem muž proti muži. Francouzské lodě byly postupně dobývány nebo zničeny, přičemž francouzští admirálové padli. Boj trval od odpoledních hodin až do večera, kdy většina francouzského loďstva byla zničena nebo zajata, a zbylí Francouzi byli poraženi přicházející vlámskou armádou na pevnině.

Francouzské ztráty byly velmi vysoké, odhady uvádějí 16 000 až 20 000 mrtvých, většina z nich utonula. Angličané ztratili podle odhadů 400 až 600 mužů, včetně 4 rytířů. Francouzští admirálové byli zajati a popraveni, zatímco mnoho francouzských námořníků bylo zabito i po boji. Přesné počty ztrát se liší podle zdrojů.

Bitva u Sluys zajistila Anglii námořní převahu v Lamanšském průlivu a umožnila Eduardovi III. vylodit se ve Flandrech a zahájit pozemní tažení do Francie, i když obléhání Tournai skončilo neúspěchem. Francouzi byli po bitvě neschopni uskutečnit invazi do Anglie, což znamenalo, že stoletá válka se odehrávala převážně na kontinentu.

Strategicky však vítězství nemělo dlouhodobý efekt na francouzskou schopnost obnovit námořní síly, které pokračovaly v nájezdech na anglické pobřeží. Bitva však měla významný psychologický dopad a byla připomínána na anglických mincích, kde byl Eduard III. zobrazen sedící na lodi.