Bitva u Domažlic

Bitva u Domažlic se odehrála v rámci čtvrté křížové výpravy proti husitům, kterou vyvolala neúspěšná jednání mezi husity a římskoněmeckým králem Zikmundem Lucemburským. Křížová výprava byla vyhlášena papežským legátem Juliánem Cesariniem a měla za cíl potlačit husitské hnutí v Čechách silou.

Původní plán výpravy počítal se sedmi vojsky, která se měla shromáždit na několika místech u českých hranic, ale kvůli opožděnému shromažďování a nedostatečnému počtu vojáků byl plán změněn a hlavním shromaždištěm se stalo bavorské město Weiden. Vrchním velitelem byl jmenován markrabě Fridrich Braniborský, což vyvolalo mezi křižáky nedůvěru a rozčarování.

Křižácké vojsko tvořily jednotky z celé Římskoněmecké říše, včetně oddílů z Braniborska, Mohuče, Bavorska, švábských měst a dalších, doprovázené kardinálem Juliánem Cesarinim a dalšími vysokými představiteli. Celkový počet vojáků není spolehlivě doložen, ale křižáci si přivezli 9 000 bojových vozů, aby použili husitskou taktiku proti nim.

Husitská vojska se shromáždila koncem června u Plzně pod velením Prokopa Holého a zahrnovala vojáky všech husitských svazů i měst, včetně litevského knížete Zikmunda Korybuta. Husité zahájili operace na výhodných vnitřních liniích podél západních českých hranic a reagovali na hrozbu rychlým pochodem k obléhaným Domažlicím.

Křižáci obléhali Domažlice od 8. srpna, ale situace posádky se brzy stala kritickou. Husité vyrazili 14. srpna rychlým pochodem na pomoc obleženým Domažlicím. Fridrich Braniborský se rozhodl soustředit armádu a zajistit ústupovou cestu přes Všerubský průsmyk, ale špatná komunikace mezi oddíly vedla k panice, zejména mezi Saskými jednotkami, které považovaly pohyb za útěk.

Bavorský vévoda nechal vybudovat vozovou hradbu mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem, kterou bránili italští žoldnéři z kardinálské gardy. Rychlý postup husitů však znemožnil křižákům zaujmout obranná postavení a v jejich táboře propukl zmatek. Když křižáci zaslechli husitský zpěv a rachot vozů, propukla mezi nimi panika a většina začala prchat k bavorským hranicím.

Husité překonali sporadický odpor pěchoty ponechané v bojových vozech, zahnali ji a mnoho křižáků pobili a zajali. Následovalo systematické pronásledování rozptýleného nepřítele v okolních lesích. Kardinál Cesarini prchal převlečen za vojáka a nakonec se vrátil na říšské území.

Historické prameny mlčí o ztrátách husitské strany. Bartošek z Drahonic uvádí, že husité pobili 200 příslušníků italské gardy kardinála Cesariniho, ale celkové ztráty křižáků byly pravděpodobně vyšší. Přesné počty mrtvých a raněných nejsou spolehlivě doloženy.

Bitva u Domažlic znamenala rozhodující debakl čtvrté křížové výpravy a přesvědčila katolické církevní kruhy o zbytečnosti násilného potlačení husitství. Po této porážce byla zahájena jednání mezi husity a katolickou stranou na basilejském koncilu, která vedla k diskusi o platnosti čtyř artikulů pražských.

Jednání začala 16. ledna 1433 a vyvrcholila 5. července 1436 podepsáním jihlavských (basilejských) kompaktát, které proklamovaly mír a uznání husitů jako členů obecné církve. Nicméně neshody mezi husitskými proudy pokračovaly a vyústily v drtivou porážku polních obcí v bitvě u Lipan v roce 1434.