Bitva na Vítkově

Bitva na Vítkově byla součástí širšího konfliktu husitských válek, které vypukly v důsledku náboženských a politických rozporů v českých zemích po upálení mistra Jana Husa. Po vyhlášení křížové výpravy papežem Martinem V. v březnu 1420 se král Zikmund Lucemburský rozhodl vojensky potlačit husitské hnutí a sjednotil proti němu síly římskoněmecké říše i dalších katolických panovníků.

V létě 1420 se křižácká armáda přiblížila k Praze, která byla hlavním centrem husitů. Husité, posílení oddíly z různých částí Čech, se rozhodli město bránit a podnikli řadu opatření k posílení obrany, včetně vybudování opevnění na strategicky významném vrchu Vítkov, který chránil zásobovací cesty do města.

Křižácké vojsko tvořily oddíly římskoněmecké říše, zejména míšeňští a rakouští jezdci, pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Jejich cílem bylo obsadit Vítkov a tím uzavřít Prahu ze všech stran, čímž by husité byli odříznuti od zásobování a donuceni ke kapitulaci.

Husitskou obranu na Vítkově organizoval táborský hejtman Jan Žižka. Posádku tvořili obránci dvou srubů, později posílení padesáti střelci a oddílem cepníků. Husité si byli vědomi klíčového významu návrší a připravili zde improvizované, ale účinné opevnění.

Bitva začala útokem míšeňských a rakouských jezdců na opevnění na Vítkově, přičemž hlavní nápor směřoval na úzkou šíji, kde se vedle sebe vešlo jen několik jezdců. Křižáci se i přes obranná opatření brzy dostali k hlavnímu opevnění a začali obránce, kterých bylo podle pramenů 29 včetně tří žen, postupně přetlačovat.

V kritickém okamžiku, kdy hrozila ztráta srubů a smrt i samotnému Janu Žižkovi, vyrazila z Prahy posila – padesát střelců a oddíl cepníků vedený knězem se svátostí oltářní. Jejich útok z jižní strany překvapil křižáky, kteří byli zatlačeni ke strmému svahu a rozhodli se ustoupit.

Ústup křižáků se změnil v panický útěk, při němž se mnozí zřítili ze skalnatého úbočí. Zmatek v jejich řadách způsobil rozklad i dalších jednotek na Špitálském poli, které se začaly stahovat přes Vltavu do hlavního ležení. Celý střet probíhal před zraky krále Zikmunda, který sledoval bitvu z Letné.

O ztrátách na husitské straně prameny mlčí, odhaduje se však, že mohlo jít o několik desítek padlých. Ztráty křižáků se v pramenech výrazně liší: Vavřinec z Březové uvádí 300 mrtvých, Ondřej Řezenský 60, Kronika Beneše Minority 144, Staré letopisy české 500, tzv. Kronika starého pražského kolegiáta hovoří o mnoha zabitých. Moderní historici odhadují ztráty mezi 100 až 200 padlými.

Vítězství na Vítkově znamenalo pro husity zásadní úspěch, protože udrželi kontrolu nad pravým břehem Vltavy a tím i nad zásobovacími cestami do Prahy. Křižáci ztratili naději na uzavření města a vyhladovění obránců, což vedlo k postupnému rozkladu jejich armády.

Bitva výrazně posílila prestiž Jana Žižky a morálku husitů. Král Zikmund se po neúspěchu rozhodl křižáckou výpravu rozpustit a stáhl se do Kutné Hory. Bitva na Vítkově se tak stala jedním z klíčových momentů husitských válek a symbolem odhodlání husitské Prahy.