Jan Žižka z Trocnova

V této fázi Žižka působil jako opovědník a vůdce skupiny lapků, kteří bojovali proti Rožmberkům a městu České Budějovice. Jeho skupina byla placena za různé ozbrojené akce a loupeže, přičemž Žižka jednal i s rakouskými šlechtici o odbytu kořisti. Po omilostnění králem Václavem IV. vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella a pravděpodobně se účastnil bojů proti řádu německých rytířů. Po návratu se stal královským čeledínem v Praze, kde se seznámil s učením mistra Jana Husa.

Žižka byl jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace v roce 1419, která odstartovala husitské revoluční hnutí. Po neshodách s pražskou radnicí odešel do Plzně, kde vedl obranu města proti katolické šlechtě. Po pěti měsících bojů se stáhl na Tábor, kde byl zvolen jedním ze čtyř hejtmanů a vojenským velitelem. V bitvě u Sudoměře v roce 1420 úspěšně použil taktiku vozové hradby k porážce početně silnějších nepřátel.

Žižka vedl husitské jednotky v obraně Prahy, zejména v bitvě na Vítkově, kde jeho vojsko odrazilo útok křižáckých vojsk vedených králem Zikmundem. Jeho taktika vozové hradby a využití dělostřelectva se staly klíčovými prvky husitského válečnictví. V této době také vedl ofenzivní tažení proti katolickým pánům, dobyl řadu měst a hradů a upevnil pozici husitského hnutí v Čechách.

Po ztrátě zraku na obě oči pokračoval Žižka v aktivním velení husitských vojsk. V roce 1423 odešel do východních Čech, kde založil tzv. Nový nebo Menší Tábor. Jeho rostoucí vliv vedl k napětí s pražskými husity, což vyvrcholilo obléháním Prahy v roce 1424. Po urovnání konfliktu se účastnil výpravy na Moravu, kde v Přibyslavi podlehl nemoci.