Jan Lucemburský

Po svatbě s Eliškou Přemyslovnou v roce 1310 Jan Lucemburský vojensky obsadil Čechy a byl korunován českým králem v roce 1311. Vydal inaugurační diplomy, které omezovaly moc krále ve prospěch šlechty, což vedlo k napětí a domácím konfliktům, včetně války dvou královen. V roce 1315 zatkl mocného šlechtice Jindřicha z Lipé, což vyvolalo odpor šlechty a vedlo k domácí válce. Po smíru v roce 1318 byla posílena moc šlechty a Jan ztratil zájem o přímou správu země, kterou často svěřoval šlechtickým rádům.

Jan Lucemburský se soustředil na zahraniční politiku, díky níž získal pro české království významná území jako Horní Lužici (1319–1329) a Vratislav (1335). Podporoval také říšské zájmy v Itálii, kde získal dědičné državy v několika městech. V roce 1322 získal Chebsko jako zástavu za podporu Ludvíka Bavora v bitvě u Mühldorfu. V roce 1335 se vzdal nároku na polský královský titul výměnou za finanční kompenzaci a uznal polského krále Kazimíra III. Velikého, čímž stabilizoval hranice střední Evropy.

Od roku 1333 se v českých zemích uplatňovalo tzv. lucemburské dvojvládí, kdy Jan vládl společně se svým synem Karlem, který postupně přebíral správu země. Jan se stále více věnoval zahraničním záležitostem a méně domácí politice. V roce 1338 povolil zřízení Staroměstské radnice a roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. V této době se Jan stal také slepým, což ho však neodradilo od účasti v bitvě u Kresčaku v roce 1346.

Navzdory slepotě, kterou utrpěl kolem roku 1339, se Jan Lucemburský aktivně účastnil bitvy u Kresčaku 26. srpna 1346 na straně Francie proti Anglii. Bojoval v čele francouzské jízdy a byl zabit v boji. Jeho smrt byla symbolická a stala se legendou, kdy odmítl opustit pole bitvy i přes porážku. Tato bitva byla jednou z prvních velkých bitev stoleté války a ukázala převahu anglické pěchoty s lučištníky nad rytířskou jízdou.