Dobytí Granady

Emirát Granada byl posledním muslimským státem na Pyrenejském poloostrově více než dvě století před začátkem války. Ostatní muslimské státy al-Andalus již byly dobyty křesťanskými královstvími. Vnitřní spory a občanská válka v Granadě oslabovaly její schopnost bránit se, zatímco křesťanské království byly po sjednocení Kastilie a Aragonu pod vládou katolických monarchů Isabellou I. Kastilskou a Ferdinandem II. Aragonským relativně jednotné.

Válka začala v roce 1482 poté, co Granadský emirát překvapivě zaútočil na město Zahara, což vyvolalo odvetné křesťanské kampaně. Konflikt nebyl nepřetržitý, ale probíhal sezónně s jarními taženími a zimními přestávkami. Vnitřní rozkoly v Granadě, ekonomické vyčerpání placením tributů Kastilii a rostoucí vojenská převaha křesťanů, zejména díky použití dělostřelectva, vedly k postupnému ústupu Granady.

Většina vojsk katolických monarchů pocházela z Kastilie, která poskytovala většinu financí a vojáků, zatímco Aragon přispíval námořní podporou, dělostřelectvem a finančními půjčkami. Katolická monarchie disponovala v největších taženích odhadem 8 000 až 20 000 vojáky, z nichž asi 20 % tvořila jízda. Granadský emirát měl podle spolehlivějších odhadů asi 3 000 jezdců a maximálně 4 000 pěšáků, což bylo výrazně méně než křesťanské síly.

Velitelé na straně Granady byli rozděleni kvůli občanské válce, přičemž klíčovými postavami byli emir Abu-l-Hasan Ali, jeho bratr al-Zagal a syn Abu Abdallah (Boabdil), který se stal vazalem katolických monarchů. Ferdinand a Isabella osobně vedli křesťanské síly, přičemž Ferdinand převzal velení již v roce 1482 u Alhamy. Boabdilova spolupráce s křesťany byla strategická, ale nakonec neudržela jednotu Granady.

Válka začala útokem Granady na Zaharu v prosinci 1481, což vyvolalo křesťanskou odvetu a obsazení Alhamy, jež je považováno za formální začátek války. Následovalo neúspěšné obléhání Loja a pokračující vnitřní boje v Granadě, kdy Boabdil rebeloval proti svému otci a stal se emir Muhammad XI.

V roce 1487 bylo po dlouhém obléhání dobyto klíčové přístavní město Málaga, které bylo pro Granadu zásadní. Po jeho pádu následovalo obléhání Bazy, která padla v roce 1489 po šestiměsíčním obléhání. Vnitřní rozkoly a úpadek Granady pokračovaly, přičemž Boabdil se stal vazalem katolických monarchů, ale později proti nim povstal.

V roce 1491 začalo osmiměsíční obléhání Granady, které skončilo podpisem mírové smlouvy 25. listopadu 1491 a kapitulací města 2. ledna 1492. Křesťané tajně vnikli do Alhambry, ale odpor již nevznikl. Tím skončila poslední muslimská vláda na Pyrenejském poloostrově.

Konkrétní údaje o ztrátách nejsou ve zdroji spolehlivě doloženy. Odhady nejsou uvedeny, proto nelze přesně určit počet padlých, raněných či zajatých na obou stranách.

Pád Granady znamenal konec islámské vlády na Pyrenejském poloostrově a triumf křesťanství, což bylo vnímáno jako významný úspěch katolických monarchů a celé křesťanské Evropy. Následně byly židé nuceni konvertovat nebo odejít v roce 1492 a muslimové v Granadě byli do roku 1501 vystaveni podobným tlakům, což vedlo k výrazným náboženským a sociálním změnám.

Boabdil odešel do Maroka, kde zemřel o čtyřicet let později. Po počátečním dodržování mírových podmínek začala katolická monarchie postupně omezovat práva muslimů, což vyvolalo povstání a donutilo mnoho z nich ke konverzi, exilu nebo otroctví. Válka a její důsledky tak ukončily náboženskou toleranci na Pyrenejském poloostrově a položily základy pro budoucí španělskou národní identitu jako ochránce katolicismu.