Bitva u Trafalgaru

V roce 1805 ovládalo Napoleonovo Francouzské císařství značnou část kontinentální Evropy a plánovalo invazi do Velké Británie, svého tradičního soupeře na moři i na souši. Napoleon chtěl překročit Lamanšský průliv a vylodit se v jižní Anglii, k čemuž potřeboval ovládnout Lamanšský průliv a zajistit bezpečný průchod své invazní armádě. Francouzská a španělská flotila měla spojit síly a zlomit britskou námořní blokádu.

Britské královské loďstvo, pod velením viceadmirála Horatia Nelsona, udržovalo blokádu francouzských a španělských přístavů a bylo připraveno čelit spojené flotile. Nelsonova taktika a zkušenosti měly rozhodnout o výsledku střetu, který měl zásadní význam pro další průběh napoleonských válek.

Britská flotila měla 27 lodí s 2148 děly a asi 17000 muži, včetně tří prvotřídních lodí s 100 děly, čtyř lodí s 98 děly a dalších lodí s 74 až 64 děly. Velitelem byl viceadmirál Horatio Nelson, jeho vlajkovou lodí byla HMS Victory. Francouzsko-španělská flotila měla 33 lodí s 2632 děly a asi 30000 muži, včetně největší válečné lodě té doby, španělské Santísima Trinidad se 130 děly. Velitelem byl francouzský viceadmirál Pierre-Charles Villeneuve. Francouzsko-španělské lodě byly méně zkušené a špatně zásobené, což ovlivnilo jejich bojovou efektivitu.

Nelson plánoval rozbít nepřátelskou linii dvěma kolónami, které měly prorazit spojenou flotilu kolmo a rozdělit ji na menší části, aby mohly být jednotlivě zničeny. Tento odvážný manévr byl odklonem od tradiční taktiky vedení námořních bitev.

Bitva začala 21. října 1805, kdy britské lodě zaútočily ve dvou kolónách kolmo na pravé křídlo spojené flotily. Kolóna pod velením viceadmirála Couthberta Collingwooda obklíčila zadní část nepřátelské flotily a ničila ji přesnou palbou. Druhá kolóna vedená Nelsonem se probila středem nepřátelské formace, rozdělila ji na dvě části a zabránila přední polovině ve spojení s druhou. Tento manévr, známý jako "příčka na T", umožnil britským lodím využít mohutnější boční palbu proti nepřátelským lodím.

Nelson velel ze své vlajkové lodi HMS Victory, která byla vystavena silné palbě a dostala se do přímého střetu s francouzskou lodí Redoutable. Nelson byl během bitvy smrtelně zraněn střelou z francouzské lodě a zemřel krátce před koncem bitvy. Villeneuve byl zajat spolu se svou vlajkovou lodí Bucentaure. Po bitvě vedl admirál Federico Gravina část přeživší flotily pryč od bouře, ale zemřel na zranění získaná v bitvě.

Britské ztráty činily 449 mrtvých a 1241 raněných, přičemž žádná britská loď nebyla potopena nebo zajata. Francouzsko-španělské ztráty zahrnovaly zničení jedné lodě a zajetí 21 lodí. Počet mrtvých a raněných na straně spojenců není spolehlivě doložen. Podle svědectví účastníků byla například španělská loď Santísima Trinidad po bitvě silně poškozena a její paluba pokryta krví a zraněnými.

Bitva u Trafalgaru definitivně zmařila Napoleonovy plány na invazi do Velké Británie a potvrdila námořní převahu Velké Británie na více než sto let. Byla to poslední velká námořní bitva plachetnic a jedno z nejvýznamnějších vítězství britského královského loďstva. Nelsonova smrt během bitvy posílila jeho status národního hrdiny a jeho taktika změnila způsob vedení námořních bitev.

Po bitvě se koloniální svět začal měnit a Velká Británie upevnila svou pozici nejsilnější námořní velmoci světa. Trafalgarské náměstí v Londýně a památník admirála Nelsona připomínají toto vítězství. Přestože bitva neměla zásadní dopad na průběh Třetí koalice, která skončila porážkou Británie a jejích spojenců, znamenala významný strategický úspěch v námořní válce.