Bitva u Grunwaldu

Řád německých rytířů byl ve 13. století pozván mazovským knížetem Konrádem do Pruska k boji proti pohanům a díky podpoře císaře a papeže získal absolutní svrchovanost nad dobytými územími. Postupně se stal soupeřem polských knížectví, zejména Mazovska, a usiloval o rozšíření svých držav na úkor Polska a Litvy.

Po sjednocení Polska a Litvy v unii pod Vladislavem II. Jagellonským a Vytautasem, kteří přijali křesťanství, ztratily náboženské důvody pro křížové výpravy proti Litvě, ale spory o území Žmudě a Pomořanska přetrvávaly. V roce 1409 vyhlásil Řád válku Polsku a Litvě, což vedlo k Velké válce, jejímž vyvrcholením byla bitva u Grunwaldu.

Obě strany využily příměří k přípravám na rozhodující střetnutí, shromáždily rozsáhlá vojska a uzavřely diplomatické spojenectví, přičemž Polsko-litevská unie plánovala společný útok na hlavní řádové sídlo Malbork.

Polsko-litevská koalice měla odhadem 34 000 až 39 000 mužů, včetně polské těžké jízdy, litevské lehké jízdy, tatarských houfů, ruských a moldavských žoldnéřů, a také žoldnéřů z Čech, Moravy, Rakouska, Švýcarska a Francie. Vrchním velitelem byl polský král Vladislav II. Jagellonský, litevské síly vedl velkokníže Vytautas, polské vojsko korunní maršálek Zbigniew z Brzezie, a českou družinu Jan Sokol z Lamberka.

Řád německých rytířů disponoval asi 25 000 až 27 000 muži, převážně těžkou jízdou a pěchotou, včetně žoldnéřů z celé Evropy (např. Angličané, Dánové, Španělé, Francouzi, Italové). Velitelem byl velmistr Ulrich von Jungingen. Řád se soustředil na obranu a vybudoval opevnění na řece Drwęca, očekával útok z více směrů a spoléhal na kvalitu svých rytířů a početnou dělostřeleckou výzbroj.

Po překročení hranic Řádového státu polsko-litevská armáda postupovala k Malborku, zatímco Řád se snažil zabránit průchodu přes řeku Drwęcu opevněním. Polsko-litevské vojsko obešlo řeku a dobylo městečko Dąbrówno, kde došlo k masakru obyvatel.

Dne 15. července 1410 se obě armády setkaly na rovině mezi vesnicemi Grunwald, Stebark a Lodwigowo. Řádové vojsko zaujalo obranné pozice s dělostřelectvem a lučištníky v předpolí, zatímco polsko-litevská koalice byla rozmístěna do linií s polskou těžkou jízdou na levém křídle a litevskou lehkou jízdou na pravém.

Bitva začala útokem litevské jízdy, která po těžkém boji ustoupila, což Řád považoval za ústup a rozvolnil formace, aby je pronásledoval. Tento manévr byl pravděpodobně plánovaným taktickým ústupem, který umožnil polsko-litevské armádě reorganizaci a protiútok.

Následoval tuhý boj mezi polskou jízdou a řádovými silami, kdy se situace měnila. Velmistr Ulrich von Jungingen vedl osobně protiútok, ale nakonec byl obklíčen a zabit, když se litevské jednotky vrátily do boje a zaútočily z boku a zezadu. Řádové vojsko bylo poraženo a rozprášeno.

Přesné počty ztrát nejsou spolehlivě doloženy. Historické prameny uvádějí pouze neúplné a často protichůdné údaje. Odhady se liší a nejsou jednoznačné, proto nelze uvést přesná čísla padlých, raněných či zajatých.

Bitva u Grunwaldu znamenala rozhodující porážku Řádu německých rytířů, který již nikdy nezískal zpět svůj bývalý vliv a moc. Finanční zátěž válečných reparací a vnitřní konflikty vedly k ekonomickému úpadku řádových držav.

I přes vítězství polsko-litevské koalice zůstaly některé územní spory nevyřešeny a pokračovaly až do uzavření míru v Melnu v roce 1422. Bitva však výrazně posunula rovnováhu sil ve střední a východní Evropě ve prospěch polsko-litevské unie, která se stala dominantní regionální mocností.

Bitva se stala symbolem národní hrdosti a byla v různých obdobích využívána v propagandě, přičemž její význam a interpretace se vyvíjely v závislosti na historickém kontextu.