Obléhání Jeruzaléma

Obléhání Jeruzaléma v roce 1099 představovalo vyvrcholení první křížové výpravy, jejímž cílem bylo získání Svatého města zpět pod křesťanskou kontrolu. Křižácké tažení bylo vyhlášeno papežem Urbanem II. na koncilu v Clermontu v roce 1095 v reakci na žádost byzantského císaře Alexia I. Komnena o pomoc proti muslimským Seldžukům, kteří ovládli velkou část Levanty a ztížili křesťanské poutě do Jeruzaléma.

Po úspěšném dobytí Antiochie v červnu 1098 zůstali křižáci na severu Sýrie, kde mezi jejich vůdci propukly spory o další postup. Část rytířů a pěchoty se nakonec rozhodla pokračovat na jih k Jeruzalému, přičemž cestou čelili minimálnímu odporu místních vládců, kteří raději uznali lenní závislost na křižácích než na Fátimovcích.

Křižácké vojsko, vedené Godefroiem z Bouillonu, Robertem II. Flanderským, Robertem III. Normanským, Raimondem IV. de Saint-Gilles a Tankredem, čítalo přibližně 1 200 rytířů a 12 000 pěších bojovníků. Křižáci byli vyčerpaní dlouhým tažením, trpěli nedostatkem zásob a vnitřními rozpory mezi veliteli, ale jejich motivace byla posílena náboženským zápalem a příslibem duchovní odměny.

Obránci Jeruzaléma byli pod velením egyptského guvernéra Iftichara ad-Dawly, který měl k dispozici elitní oddíl 400 egyptských jezdců a neznámý počet dalších obránců, včetně muslimských a židovských obyvatel města. Fátimovci se na obléhání připravili otrávením studní, vykázáním křesťanského obyvatelstva a opevněním města.

Křižáci dorazili k Jeruzalému 7. června 1099 a rozdělili své síly na dvě hlavní skupiny: Godefroi z Bouillonu, Robert II. Flanderský a Tankred oblehli severní hradby, zatímco Raimond IV. obsadil oblast od Davidovy věže k hoře Sion. První útok 13. června byl odražen kvůli nedostatku obléhacích strojů a zásob, což vedlo k hladomoru a demoralizaci v křižáckém táboře.

Situace se zlepšila po příjezdu janovské a anglické flotily do Jaffy, která přivezla zásoby, dřevo a řemeslníky. Křižáci postavili obléhací věže a další stroje, přičemž janovské oddíly vedené Guglielmem Embriacem rozebrali své lodě na stavební materiál. V červenci se křižáci rozhodli pro rozhodující útok, podpořený náboženským průvodem kolem hradeb a posílením víry v úspěch.

Ráno 15. července 1099 dosáhla Godefroiova obléhací věž hradeb poblíž severovýchodní brány a křižáci pronikli do města. Věž Raimonda IV. byla zdržena příkopem, ale jeho oddíly nakonec také vstoupily do Jeruzaléma. Po prolomení obrany následovalo masové vraždění obyvatelstva, drancování a obsazení klíčových míst, včetně Chrámové hory.

Přesné počty ztrát na obou stranách nejsou spolehlivě doloženy. Podle arabského historika Ibn al-Athira bylo zabito více než 70 000 lidí, zatímco někteří moderní historici považují toto číslo za nadsazené a uvádějí odhad 40 000. Ztráty křižáků nejsou ve zdrojích uvedeny.

Dobytí Jeruzaléma znamenalo završení první křížové výpravy a umožnilo vznik Jeruzalémského království, které se stalo centrem křižácké moci na Blízkém východě. Godefroi z Bouillonu byl 22. července 1099 zvolen Ochráncem Svatého hrobu, přičemž odmítl královský titul, a Arnoul de Rohes se stal prvním latinským patriarchou v Jeruzalémě.

Město bylo následně znovu osídleno křesťany, zatímco muslimové a Židé zde za vlády křižáků žít nesměli. Křižácká kontrola nad Jeruzalémem trvala 88 let, než město v roce 1187 dobyl zpět sultán Saladin. Masakr obyvatelstva a přeměna muslimských svatyní na křesťanské posvátné objekty měly dlouhodobý dopad na vztahy mezi křesťany, muslimy a Židy v regionu.