Bitva na Lešském poli

V roce 954 obnovili Maďaři své nájezdy na západní Evropu, přičemž v létě 955 vtrhli do jižního Německa a obléhali město Augsburg. Jejich armáda byla největší, jakou kdy nasadili, vedená náčelníky Bulču, Lélem a Šúrem. Východofranský král Ota I. Veliký, tehdy zaměstnaný bojem proti povstání Polabských Slovanů, se po zprávě o vpádu Maďarů přesunul se svým vojskem na jih, aby zastavil jejich postup.

Maďaři se pokusili dobýt Augsburg, který byl poškozený, ale obránci pod vedením biskupa Ulricha město houževnatě bránili. Po příjezdu krále Oty I. se Maďaři rozhodli přistoupit k otevřené bitvě, což nebylo jejich obvyklé taktice, ale měli největší armádu všech dob.

Otovo vojsko bylo složeno z osmi legií, včetně tří bavorských, dvou švábských, jedné frankonské pod vévodou Konrádem, jedné dobře vycvičené legie z Čech a královské legie vedené samotným Otou I. Český oddíl tvořilo několik set až 1 000 pěších bojovníků, označovaných jako „legio Bohemorum“. Celková síla Otova vojska se odhaduje na 7 000 až 10 000 mužů.

Maďarské vojsko mělo odhadovanou velikost 10 000 až 15 000 jezdců a pěších, vedených náčelníky Bulču, Lélem a Šúrem. Jejich taktika byla založena na lehké jízdě a střelbě z luku, což bylo účinné při nájezdech, ale méně při přímém boji s těžkou jízdou.

Dne 10. srpna 955 Maďaři přebrodili řeku Lech a zaútočili na Otovo vojsko. Český oddíl na pravém křídle měl střežit zásoby a nepředpokládalo se, že se zapojí do boje. Maďaři však obklíčili pravý zadní voj, kde český oddíl stál, a pod tlakem přesily většina českých bojovníků padla. Podobný osud potkal i sousední švábský oddíl.

Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému vojsku, ale v poslední chvíli zasáhl vévoda Konrád s těžkou jízdou, zastavil Maďary a osvobodil zajatce, přičemž sám padl v boji. Následně král Ota I. zaútočil s hlavním vojskem, odřízl Maďarům ústupové cesty a spojil zbytky českých a švábských jednotek.

Maďaři nebyli schopni vzdorovat těžké jízdě v přímém boji a ti, kteří nepadli, prchali přes řeku Lech, kde byli pronásledováni a pobíjeni. Bitva trvala deset hodin a skončila rozhodujícím vítězstvím východofranských vojsk.

Ztráty českého oddílu byly značné, většina bojovníků padla v boji. Vévoda Konrád padl v přímém střetu. Maďarské ztráty byly vysoké, včetně zajetí a následné popravy náčelníků Bulču, Léla a Šúra. Přesná čísla ztrát nejsou spolehlivě doložena, odhady se liší.

Porážka na Lechu znamenala definitivní konec staromaďarských nájezdů do střední a západní Evropy. Maďaři přestali kočovat a usadili se v oblasti dnešního Maďarska, kde založili usedlý stát pod vládou rodu Arpádovců.

Král Ota I. Veliký díky vítězství upevnil svou moc v říši, což mu umožnilo později získat císařský titul. Smrt jeho rivala vévody Konráda rovněž posílila jeho pozici. Bitva měla zásadní význam pro stabilizaci střední Evropy a ukončení období nájezdů nomádských kmenů.