Bitva u Nikopole

Po bitvě na Kosově poli v roce 1389 ovládli Osmané většinu Balkánu a Byzantská říše byla omezena na oblast kolem Konstantinopole, která byla od roku 1394 obléhána. V roce 1393 Osmané dobyli pevnost Nikopolis, která byla sídelním městem bulharského cara Ivana Šišmana, zatímco jeho bratr Ivan Stracimir ovládal Vidin jako osmanský vazal. Balkánští vládci a bulharští šlechtici viděli v křížové výpravě vedené uherským králem Zikmundem Lucemburským poslední naději na zastavení osmanského postupu.

Papež Bonifác IX. v roce 1394 vyhlásil novou křížovou výpravu proti Turkům, přestože západní schizma oslabilo autoritu papeže. Výprava byla částečně motivována i politickými zájmy evropských mocností, jako byla obava Benátek a Janova z osmanského ovládnutí obchodních cest a území na Balkáně. V době příprav na výpravu panovalo příměří ve Stoleté válce mezi Anglií a Francií, což umožnilo soustředění francouzských sil na křížovou výpravu.

Křižácké vojsko tvořili především Francouzi, Uhři, Chorvati, Němci, Burgunďané, Bulhaři a Benátčané, přičemž francouzská část zahrnovala asi 5 000 rytířů a 6 000 lučištníků a pěších. Křižáci měli také podporu benátského námořnictva a účastnili se i rytíři z Řádu johanitů. Osmanská armáda měla odhadovanou sílu 15 000 až 20 000 mužů, včetně 1 500 srbských těžkooděnců pod velením knížete Štěpána Lazareviće, sultánova švagra a vazala.

Velitelé křižáků byli uherský král Zikmund Lucemburský a francouzští šlechtici, včetně Johna, hraběte z Nevers, a Enguerranda VII. z Coucy, který působil jako hlavní poradce. Velitelé měli problémy s jednotným velením a koordinací, což se později ukázalo jako klíčový faktor porážky.

Křižáci zahájili tažení v dubnu 1396 a postupovali přes Bavorsko a Dunaj do Uher, kde se spojili s uherskou armádou. Po dobytí Vidinu a Oryahova pokračovali k pevnosti Nikopolis, kterou obléhali asi měsíc. Když se dozvěděli o blížícím se osmanském vojsku, rozhodli se vyrazit do boje, přestože nebyli plně připraveni a jejich velení bylo nejednotné.

Francouzští rytíři, zejména, zaútočili unáhleně a bez dostatečné koordinace, což vedlo k rozbití jejich formací. Osmané využili lepší organizace a taktiky, což vedlo k rychlému rozkladu křižáckých sil. Většina křižáků padla na bojišti, zatímco malá část včetně krále Zikmunda unikla.

Bitva ukázala selhání rytířského způsobu boje, který kladl důraz na individuální udatnost a osobní slávu, nikoli na jednotný postup. Křižáci podcenili sílu a připravenost osmanských vojsk, což vedlo k jejich katastrofální porážce.

Přesná čísla ztrát nejsou spolehlivě doložena. Většina křižáků padla na bojišti, část byla zajata a následně popravena. Odhady počtu padlých a zajatých se liší a nejsou přesně známé.

Porážka u Nikopole znamenala konec nadějí na záchranu Byzantské říše a balkánských národů před osmanskou expanzí. Osmanská říše upevnila svou moc na Balkáně a pokračovala v obléhání Konstantinopole, která zůstala izolována od zbytku Evropy.

Bitva také symbolizovala úpadek významu evropského rytířství, protože rytíři z Francie byli hlavními viníky neúspěchu kvůli své zbrklosti a nedostatku taktické koordinace. Osmanská vítězství odradila další evropské koalice od pokusů o vojenský odpor proti Turkům a zvýšila jejich hrozbu pro střední Evropu.